Jaké informace o výrobku poskytuje prodávající

Problematika označování výrobků je poměrně složitá, protože povinnosti neukládá jenom zákon o ochraně spotřebitele, vyplývají i z mnoha dalších předpisů. Podle tohoto zákona za poskytnutí informací odpovídá prodávající.

Prodávající musí zajistit, aby jím prodávané výrobky byly přímo viditelně a srozumitelně označeny  označením výrobce nebo dovozce, popřípadě dodavatele, a pokud to povaha výrobku nebo forma prodeje vyžaduje, názvem výrobku, údaji o hmotnosti nebo množství nebo velikosti, popřípadě rozměru, dalšími údaji potřebnými dle povahy výrobku k jeho identifikaci, popřípadě užití.

Pokud nelze výrobky označit přímo, musí je označit jiným vhodným způsobem, případně pravdivě sdělit. Nesmí odstraňovat ani měnit označení uvedené výrobcem, dovozcem nebo dodavatelem. Obuv musí být ještě označena podle prováděcího předpisu údaji o materiálech použitých v jejích hlavních částech, textilní výrobky podle Nařízení EU ještě údaji o materiálovém složení.

Nelze-li prodávané výrobky označit přímo, musí je prodávající viditelně a srozumitelně označit údaji jiným vhodným způsobem. Není-li možné nebo účelné prodávané výrobky vzhledem k jejich povaze takto označit, je prodávající povinen tyto údaje na požádání spotřebitele nebo orgánů kontroly, pravdivě sdělit, popřípadě doložit. Nemělo by se stávat, že na dotaz odpoví prodavač: „Já nevím!“

A – teď je to tady zase – poskytnuté informace musí být v češtině, některé mohou být poskytnuty v podobě symbolů a fyzikální veličiny musí být vyjádřeny v měřících jednotkách.

Je jasné, že pokud za to má prodávající odpovídat, pak musí znát sortiment, ohlídat si, aby bylo zboží označeno od výrobce nebo dovozce, popřípadě takové označení zajistit.

Zákonem o ochraně spotřebitele je prodávajícím uloženo mnoho povinností, protože odpovídají i za to, o čem nemusí mít povědomí a nemohou to ovlivnit. Například u značkového zboží odpovídají za to, že je zboží originál (a kdyby nebyl, těžko se to dá poznat na první pohled), i za to, že informace jsou pravdivé a úplné (to také nemůže zaručit zcela, protože informace zpravidla na výrobek dává výrobce a jedině on ví, jestli je výrobek označen třeba značkou CE oprávněně nebo ne). Stejně tak co se týká kvality, prodávající asi těžko něco ovlivní.

Z dalších předpisů pak zmíním jenom povinnost podle zákona o obecné bezpečností opatřit výrobek informacemi umožňujícími posouzení rizik spojených s jeho užíváním nebo jakýmikoliv informacemi, které mají vztah k bezpečnosti výrobku. Distributor (prodávající) odpovídá za to, že nesmí distribuovat takové výrobky uvedené na trh, o nichž na základě svých informací a odborných znalostí ví nebo může předpokládat, že požadavkům na bezpečnost výrobků neodpovídají.

Uvedené informace jsou jen základní, které by měly být samozřejmostí, aby spotřebitel netápal. Jeho ale zajímají i další informace, protože se chce například chovat nějakým životním stylem, chránit zvířata, zajímá ho například, zda výrobky nebyly zkoušeny na zvířatech, zda neničí životní prostředí, zda mají konkrétní vlastnosti a mnoho dalších. Co se týká potravin, tam se sledují výživové hodnoty, dietetická doporučení, obsah některých složek, složení výrobku, u kosmetiky zase třeba alergeny, vhodnost užití při určité nemoci … je toho moc. A proto skoro na každý sortiment existuje jiný předpis, který upravuje další povinnosti všech subjektů, které se na zpracování výrobku podílí.

Tak to jenom tak pro shrnutí, aby bylo jasné, že i takhle zdánlivě jednoduchá problematika má mnoho zádrhelů, které si při každodenních nákupech ani neuvědomujeme.