Tak jsem po dlouhé době zase byla v Čechách. Teda si aspoň myslím, že to byly Čechy, ale jistá si nejsem. Mám totiž dojem, že se tam už ani nemluví česky. Ten paskvil, co jsem slyšela, se sice naší krásné češtině podobal, ale jen velmi zdaleka.
frustrace nebo beznaděj?
Z televize, rádia, časopisů, velkoplošných reklam, internetu a jeho obdélníkové inzerce nebo i dabingu se na mě hrnula slova, co odněkud znám, ale jenom proto, že je někdo jinak napíše a pozmění výslovnost neznamená to, že je to hned české slovo. Ve zprávách a novinách ani nestačím reagovat na “establišment, sumit, tendr, brífing, lídr, developer, life koučka, frontmen, nebo jak někdo exituje scénu”; reklama mě zase přesvědčuje, že moje prádlo je „freš“, ale musím ho vyprat v něčem co ani neumím vyslovit. S kamarádkou na kafi už mi došla řeč úplně. Musela rychle do „ofisu něco čekovat a zalogovat, na míting nebo cosi apgrejdovat, někdo si ji zafrendoval na facebooku, měla jsem prý najs outfit, zvlášť ten top, o víkendu byla v novém outletu“. Člověk otevře časopis a něco je prý zrovna „out“, jinde jsem se dočetla nějakou „top story“. Pak už se nedivím ani třeba „LOL, OMG nebo čatování“; a z těch špatných překladů amerických filmů a seriálů a dabingu nevím, jestli se mi má dělat zle anebo mám být s tím vším „cool“.
Nejsem proti rozvoji jazyka a vím, že vývoj jazyka nezastavíme. Jazyky se rozvíjejí od dávných dob, dělají to všechny národy a pomineme-li naše dřívější přejímaní z latiny a řečtiny, nyní si asi už nikdo nedovede představit život bez internetu, emailu, googlování, skypování, twitrování, auta, telefonu, doktora, hokeje, lobbying, leasing, bridády, víkendu, startu a stopu, trenéra, tramvají, každý z nás si dá štrůdl, knedlík nebo paštiku, má fofr, manžety nebo něco někdy odflákne. Něco jiného je, přejímaní nových slov z informatiky, vědy nebo světa financí a sportu, protože vystihují novodobý vývoj. Ale čeho je moc, toho je příliš.
Nejsem si totiž jistá, že co se momentálně děje s češtinou díky globalizaci a amerikanizování, je opravdu obohacování češtiny a zda jde o její životaschopnost, jak se někdo domnívá. Já si myslím, že je to prostě lenost a neznalost. Nic víc, nic míň. Jak se to stalo, že ta čeština, která oplývala krásňoučkými, slaďoučkými, červeňoučkými jablíčky pana Wericha, najednou přišla o základní předložky, příslovce, přídavná a podstatná jména a slovesa, která dostatčeně popisují danou událost?
Nebo je snad vypsaná nějaká soutěž, o které nevím, kde si každá Mařenka s Pepíkem dělají čárečky za každé použité anglické slovo a soutěží, kdo jich získá ke konci dne víc? Co na tom, že existuje dokonale vyhovující česká alternativa. Musí přece ukázat, že jsou taky „in“.
Ale jenom proto, že se slovo jinak napíše a trochu změní výslovnost, nebo se věta slovo od slova přeloží se zanechanou původní gramatikou není to hned čeština, natož že by se ta patlanina měla veřejně používat.
Všimla jsem si také, že se u nás v anglicismech (nebo amerikanismech) každé “a” vyslovuje jako klasické tvrdé české “e”. A potom světe div se, Pepík jede do světa, promluví a nikdo mu nerozumí. V kurzech se pro všechnu tu slovní zásobu asi už nestačí učit něco tak základního, že angličtina ma úplně jinou intonaci, výslovnost a přízvuk, a že anglické „e“ není to samé jako naše „e“.
Své děti nutím mluvit správně a když náhodou něco překládají rovnou z angličtiny se špatnou gramatikou, intonací a skloňováním, nutím je někdy až k slzám, aby větu poskládaly správně. A to ani nejsou oficiálními Čechy a v zemi nežijí déle než 2 týdny v roce. Je ale možné, že až za pár let přijedeme na vyrovnávací zkoušky z češtiny, tak dětem Čechů, žijících v zahraničí nikdo nebude ani rozumět.
Teď nevím, jestli bych je neměla nechat spíkovat jak jim zobák narost a jak se jim zachce. Co když se jim budou smát, že nejsou "kůl"?
