Tak mi po roce zase bylo jednadvacet. Krásný den. Nejkrásnější v roce. V tento den se cítím tak nepřemožitelná. Všemocná. Plná plánů a energie. Snad i proto miluju podzim. Šustění listí pod nohama, svěží sychravá rána jsou vystřídána přijemnými dny, kdy není ani horko ani zima.
Dřív jsem si v tento den vždy vzala dovolenou a udělala něco, po čem moje dušička zrovna toužila. Šla jsem se zasněně projít na Vyšehrad; koupila si značkový make-up a kosmetiku v domnění, že do příštích narozenin určitě omládnu; zůstala celý den v pyžamu a dívala se na jeden film za druhým. Nejčastěji ovšem jsem jela někam do neznáma na výlet.
Mám to tak ráda. Být chvilku jen sama se sebou. Jen já a můj vnitřní hlas. A zatímco jsem se brouzdávala přírodou a zaneprázdněně se zabývala minutama slastného nicnedělání, uklízela jsem. Hledala jsem co mi dělá radost? Čeho chci dosáhnout příští rok? Mám být na co pyšná nebo se naopak za něco stydět? Co je pro mě důležité?
Takový menší generální úklid je velmi dobrá věc.
Za ty roky uklízení jsem se naučila dobré brát s rezervou a i za to zlé děkovat, jako za slušnou lekci od všemocného vesmíru pro zlepšení karmy, duše, ch´i ..., nebo jak se to vlastně jmenuje. Dnes už vím, že každá rána osudu mě dělá lepším človekem, a že mi není nikdy dáno víc, než co jsem schopna zkousnout. A já upřímně děkuju za tu důvěru, že na to mám. Často jsem si myslela, že ne.
Dětmi počínaje, partnerskými vztahy konče. A to zrovna, když jsem si myslela že jsem už už všemu přišla na kloub. Chvíli to trvalo, ale teď už tolik děkuju, za každodenní záplavu štěstí, bolesti, pýchy i beznaděje.
A pak samozřejmě děkuju za květiny, které mi můj manžel nosí. A nejen když mám narozeniny. Víc jak jedno desetiletí mě jimi obdaruje aspoň jednou týdně. Čokoládu a bonboniery jsem mu zakázala (chápete, abych nepřekypěla). A tak mi sám od sebe začal nosit květiny. Někdy jen jednu (oranžovou gerberu mám nejradši). Někdy v květináči. Jindy velký pugét. Anebo jen tak bezprostředně natrhanou na louce, když venčí psy a já doma uklízím.
Možná to dělá pro jistotu, aby náhodou něco neprošvihl a já mu to pak nemohla vyčítat. Já, ale věřím, že je stejně jako já upřímně vděčný za to, že jsme se našli; že jeden druhého doplňujeme; že máme smysl pro co žít.
Děkuju za ten moment kdy mě překvapí. I po tolika letech si totiž říkám, že tentokrát je ta kytka poslední, že jednou ho to přece musí přestat bavit. A on mě zatím pořád velmi úspěšně vyvádí z míry. Děkuju mu za ty chvilky, kdy si ji něžně převezmu a překvapeně se zahledím do její jednoduché krásy. A bezvládně se přitom oddávám jeho pevnému objetí a polibku.
Svět je krásný. Je tak jednoduché být nezištně a obyčejně šťastná. Jde jen o to nalézt ty drobné střípky štěstí a zarámovat si je; a stejně tak vymést pavučiny, co způsobují bolest mě nebo druhým, abych se jim mohla vyvarovat příště. Inu není nad dobrý generální úklid.
Přeju vám, aby i váš svět byl krásný.
PS: Jo, a ten prsten je taky nádherný, lásko. Děkuju ...
