Mám pěknej průšvih. Stalo se to tak. Minulý týden nám začaly zimní prázdniny. Nerada sedím s děckama doma a tak si čekání, než to nevinné mučení přejde, krátíme objevováním a zábavou.
Dnes jsme vyrazili ven. Jen tak jsme se plácali od nikud nikam. K svačině si děcka daly milované sushi, zašli jsme do kina a po cestě domů jsme zavítali na chvíli na pláž pod blankytně modrou oblohu.
Okolo pobíhala spousta dětí v tričku a kraťasech a někteří odvážlivci dokonce otestovali své tělo aspoň po kotníky ve vodě. Bezstarostně jsme lízali zmrzlinu a vyhlíželi velryby a obdivovali otužilé surfaře, kteří to ani v zimě nevzdávají. Nikdo nikam nespěchá a i my, vyvalení v trávě s rukama za hlavou, jen tak žijeme tímto momentem.
mmmm, ... nádhera.
V nedaleké kavárně jsem si koupila malé presso a zatímco jsem nechala kofein prokrvit mé zhnilé mozkové buňky, poslouchala jsem duhové rozelky, jak se mi nad hlavou v listoví palem překřikují s příbojem Pacifiku.
Nakládala jsem se tam takhle, jako znojemská okurka, v naprosté slasti vědoma si toho, že je kalendářní zima a já se přitom potím na příjemně teplém sluníčku, které by pro mě v Anglii bylo vrcholem léta. Vyčítám si sama sobě, že jsem se zase nenamazala opalovacím krémem. Ale moje hlava ne a ne se naučit, aby se i v zimě chránila před slunečními paprsky. Snad se mi rakovina kůže vyhne.
Děcka tajtrdlíkují okolo v písku a já mám šílenou chuť rozběhnout se s nimi.
Nechat ruce okolo sebe s jistým přídavkem šílenosti, plápolat ve větru, propadat se ve ztvrdlém písku, zdrhat ze všech sil a řvát tak, aby to každý slyšel:
„já jsem tak strašně šťastnááááááá.“
Držím to ale v sobě a radši skrývám své emoce za papírový kelímek od mého vlažného kafe.
Na obloze ani mráček, krásný čistý svěží vzduch a k tomu nekonečný oceán, který mě nikdy nezačne nudit. Tohoto pohledu se fakt nikdy nenabažím.
Je to návykové. Jako orgasmus. Čím víc ho člověk má, tím víc ho chce. Čím lepší to bylo, tím víc se chce nechat rozmazlovat dál a dál a dál ....
V tom je ten průšvih. Je sakra těžký se odsud odlepit a vrátit se někam, kde tohleto všechno není. Čert vem to, že se to může zdát mnohým povrchní. Kašlu na řeči, že jsou to nicotné vymoženosti, které ke každodennímu životu nejsou třeba.
Ale jde žít bez vzduchu?
Čas taky ze spousty nicotných zrnek udělá diamant.
Mám fakt pěknej průšvih, protože jsem se na starý kolena zamilovala. Nevím to ještě jistě, ale asi jsem v tom až po uši.
Tváře mě pálí a vyslíkám ze sebe i ten poslední svetřík. Hořím.
Nevím, co s tím. Moje hlava mi říká, že si to nemůžu dovolit. Že takhle přemýšlet není správné a je to namístě nevhodné. Že tahle moje epizodka bude mít svůj konec a pak se vrátím zpátky tam, kde mám správně být. Že moje místo je někde úplně jinde a takhle flirtovat s osudem se nikomu nevyplácí.
Nemůžu si pomoct. Jak má člověk ukončit něco, co začalo tak nevinně? Jak dát neoblomné ultimátum „A dost! Konec! Takhle to dál nejde. Končím, odcházím. Vracím se. Takhle se žít nedá!“ ?
Mám průšvih. Asi jsem bláznivě zamilovaná do Austrálie. Asi fakt jo. A nevím, co s tím.
