Den konečně vystřídala noc. Z postele vidím zářit nakousnutý měsíc vysoko na diamantové obloze. Děti spokojeně spí. Manžel taky. Jen já se převaluju ze strany na stranu a snažím se pochopit, proč se přes den sotva vleču a mžourám očima jak netopýr a teď, když děti i manžel konečně spí a všechno je v klidu a já mohu spát, přemýšlím o nesmrtelnosti brouka.
Uklidňuje mě šumění moře, ale je tak dusno a horko, že přestože jsem přikrytá jen prostěradlem, stejně neusínám. Pozoruju, jak na budíku utíkají minuty. Něco málo po druhé se zvednu, políbím svou druhou polovičku na tvář a odcházím.
Namáčím si nohy v příjemně chladném oceánu. Mám husí kuži. Konečně mi je chladno. Měla jsem si vzít svetr. Chladný vánek z jihu mi ovívá tvář, pohrává si s mými vlasy a lechtá mě jimi po zádech. Je to příjemné. Zhluboka se nadechuji a nechávám se naplnit dokonale čistým a čerstvým vzduchem až to uvnitř bolí.
Ticho. Úplné ticho. Jen šumění moře, šplouchání vlnek a jemné praskání mořské pěny o mé nohy. Nemůžu si pomoct a samolibě se usmívám nad tím krásným pocitem. To ticho je paradoxně ohlušující. Od rána do večera poslouchám děti, jak štěbetají jeden přes druhého, telefonáty, rádio, televize, cédéčka, auta, kolemjdoucí... pořád někdo, pořád něco. Každý má nějaký hlas. Je krásné slyšet prázdné, hluché, černé nic. Je krásné zastavit se a poslouchat svému hlasu uvnitř, o kterém jsem si ještě před chvílí myslela, že je už dlouhá léta nenávratně ztracený.
Pomalu se vzdaluji po vylidněné pláži od domu. Měla bych se otočit a jít domů, moře se také jakoby se mnou loučilo a nějak se utišuje, vlny jsou menší a tišší, vzdálenější. Na okamžik jsem se zasnila a nechala se jimi unášet do exotických dálek, zatímco mě něžně laskají po celém těle a jemnými dotyky mně ochraňují jako novorozeně.
Hlava se mi začíná pročisťovat a já si uvědomuju kde a proč tu jsem. Vítr dělá zázraky. Bez zeptání odnáší všechny mé starosti, obavy a nejistoty, osušuje mi slzy z tváře a jsem vděčná, že neočekává nic nazpátek. Po dlouhé době cítím, že má únava ze života, vyčerpání z každodeního dávání, vysílení z panického hledání smyslu a cesty ven z nekonečného labyrintu života, je vystřídána povznášejícím zábleskem naděje.
Začíná mi být už velká zima, tak se otáčím domů. Daleko na horizontu vidím první růdé záblesky ranních červánků, které tančí po obloze jako stuhy našich stárků při krojovaných hodech. Najednou mi dochází, jak mi je smutno. Přítelkyně Samota občas přijde nečekána, nezvána, ale jsem na její přítomnost za ty roky už zvyklá. Pozdravím se s ní a chvíli ji toleruji, protože vím, že za pár dní zase odejde jinam.
Denně sice potkáváme desítky tváří a s některou dokonce vyměníme pár společenských slov. Dobrých známých, kolegů a sousedů máme už taky pěknou hrstku, děti si užívají se svýma novýma kamarádama, ale jsme sami. Přesto jsem ale naplněna jistou hrdostí z toho, co všechno jsme za těch pár měsiců zvládli a naučili se. Aklimatizace byla a je dlouhá, bolestivá a psychicky náročná, ale úspěšně se nám daří být neviditelní a jako ten nejpřizpůsobivější chameleon splýváme s davem a okolím. Žijeme jako místní a učíme se pravidla neznámé džungle. Integrace je důležitá.
Jsem jakoby nadnášena silou větru a posilněna tou neviditelnou energií, kterou jsem zázračně získala. V hlavě mám uklizeno a do posledního vím, co všechno hned ráno začnu zařizovat, kam musím dojít a na co si s dětmi budeme hrát.
Už aby bylo ráno, jenže zrovna teď se mi chce tak strašně spát...
A proč nemůžete spát vy?
