Udělat tlustou čáru za minulostí nefunguje

Čas od času při hovoru s lidmi slyším radu “udělej za minulostí tlustou čáru a jdi dál”. Jednoduchá a líbivá rada, bohužel nejen totálně nefunkční, často dost škodlivá, protože lidi (pod)vědomě nabádá k sebe-potlačení, popření ...

a vnitřnímu útěku před nepříjemnými aspekty vlastního vnitřního světa.

Vybavuje se mi jeden ukázkový příběh. Měl jsem klienta ve středním věku, úspěšný a inteligentní chlap. Dalo by se říci, že vedl poměrně normální život, byl dobrý v tom, co dělal, měl rodinu, ženu, děti.

Pro lidi z jeho okolí vedl šťastný život. Málokdo už ale viděl i jeho odvrácenou stranu. Pravidelné depresivní epizody, kdy se uzavíral do sebe, propadal nevysvětlitelným smutkům a sebe-destruktivním myšlenkám a totálním pocitům marnosti a zbytečnosti. 

Jak tyto stavy přicházely, tak i po několika dnech nebo týdnech mizely. Během života se to přede všemi naučil tak dobře maskovat, že o tom věděla jen jeho žena.

Milovala ho, několik let se snažila být trpělivá a hrát s ním “hru”, že tyto stavy jsou a budou nedílnou součástí jeho života, ale nešlo jí to. 

Začala do něj rýt, aby se sebou už konečně něco udělal. Nedělala to, aby mu ublížila, dělala to z lásky, už se nemohla dál dívat na svého muže, který trpí a snaží se to všechno vydržet, než to samo od sebe přejde … a než se to pak zase v plné síle vrátí … a tak pořád dokola. 

Když za mnou tento muž přišel, přiznal se, že to bylo na popud jeho ženy. To už tak často bývá, že my muži začneme skutečně řešit svoje problémy, až když máme nůž na krku. 

(Napadá mě - jsme, my chlapi, už dost moudří, abychom věci nenechávali zajít tak daleko?)

Na začátku často opakoval, že by rád za těmito nepříjemnými stavy udělal tlustou čáru a žil nový a lepší život.

To mě zaujalo, protože jsem za jeho slovy cítil, že se podvědomě snaží udělat tlustou čáru nejen za nějakou svou těžkou zkušeností, ale také za nějakou částí sama sebe, od které je oddělený, kterou v sobě popírá. 

Měl jsem pocit, že uvnitř něj už dávno existuje jakási tlustá čára, která mu brání v dobrém životě a který se svým způsobem spolupodílí na jeho propadech.

Jednou přišel na naše setkání hodně rozzlobený na svou ženu, sdílel se mnou svoje přesvědčení, že ho určitě nerespektuje a nevnímá. 

Všechno to začalo tím, že přišla déle na jejich domluvené setkání a nedala mu o svém zpoždění předem vědět a skončilo to jeho jasným (a mylným) závěrem.

Když jsme se o tom více bavili, začaly se vynořovat známé pocity marnosti a zbytečnosti - ukryté pod jeho zlostí.

Hlavně pocit zbytečnosti byl dominantní a zdálo se, že právě on stojí nejen za momentálním vztekem, ale i za jeho epizodami smutku a útlumu.

Po čase jsme objevili i příčiny. 

Když byl ještě miminko, nechávali ho rodiče tzv. vybrečet. Začal si vzpomínat, respektive začaly se mu spontánně objevovat útržky vzpomínek a vnitřní obrazy prázdného pokoje a malého plačícího dítěte, které je přemožené tísní a čistou hrůzou z osamocení a opuštění.

Pro malé dítě je to tak nepochopitelný, děsivý a krutý zážitek, že nemá kapacitu mu čelit a zpracovat ho. Nezbyde mu nic jiného, než se odpojit, uzavřít se, utlumit svoje prožívání a krizovou situaci přečkat. Jinak by to tak malý a nezralý systém nezvládl.

Jako reakce se ale spustí i myšlenkový proces, který se snaží najít příčinu toho, proč milovaní rodiče svoje dítě opustí a ignorují jeho volání o pomoc.

U tohoto muže mu jeho mozek celou situaci vysvětlil tak, že je pro své rodiče nedůležitý, zbytečný a právě proto přece neměli problém ho každý večer v ložnici “zapomenout” a nechat dlouze plakat.

Dokud jednoho dne nepřestal a nestal se z něj “hodný” kluk, jenže ve skutečnosti to byl ten moment, kdy se něco v něm zlomilo a “umřelo”. Kdy se jeho autentické a živé Já ztišilo a rezignovalo hluboko pod masku správně vychovaného chlapečka.

Z naprosto pochopitelných sebezáchovných pudů jeho racionální mysl udělala za tím vším onu tlustou čáru a celý tenhle nesnesitelný balík emocí, bolesti, zrady, křivdy nadobro uzavřela a vytěsnila do hlubin podvědomí - oddělila se od něj.

Někdy tady začal muž žít naplno ve své hlavě - odpojený od svého autentického prožívání, od svojí divokosti, od své přirozené mužské síly, ale také od své citlivosti a schopnosti spontánně milovat a radovat se.

Někde tady se narodil Odpojený muž jehož domovem byla racionální mysl. V dospělosti sice dokázal vybudovat firmu a založit rodinu, jenže opakující se myšlenky zbytečnosti a marnosti ho neopouštěly. 

Dalo by se říci, že i v jeho 45 letech ho do velké míry ovládalo mentální nastavení, které do sebe otiskl ještě jako miminko. Právě tato potlačená zraněná část se pravidelně vynořovala z jeho nitra a hlásila se o pozornost. 

To byly ty opakující se epizody útlumu a negativity.

Naším novým úkolem pak nebylo za tím vším udělat další tlustou čáru, aby mu bylo konečně dobře, ale naopak dávnou tlustou čáru překročit a propojit ho se sebou samým.

Propojit ho s jeho autentickým Já, s jeho vnitřní silou, s jeho podstatou.

Když v něm jeho stará tlustá čára sebe-potlačení slábla, pocity zbytečnosti odcházely a mizely. Místo nich se v něm začal objevovat nový typ vědomí sebe sama. Skutečné sebe-vědomí. Hluboké, velké, moudré, pevné, inspirativní. 

V jeho životě se také začala objevovat radost - jen tak, už si ji nemusel kupovat výsledky, výkony a splněnými povinnostmi, prostě přicházela sama od sebe.

Jeho mužská síla už od něj nebyla oddělená a on nebyl oddělený od ní, došlo ke krásnému splynutí, ze kterého mohl tvořit úplně nový život, realitu i partnerský vztah, který nabral úplně novou dynamiku blízkosti. 

…….

Nepotřebujeme dělat další a další tlusté čáry za minulostí, abychom žili líp, potřebujeme v sobě naše historické tlusté čáry integrovat, rozpouštět a propojovat v sobě to, od čeho jsme odděleni.