Poslední dobou jsem rád v tichu. A ne nutně v tom vnějším, ale hlavně v mém vnitřním tichu. Nelákají mě filmy, seriály, hlučná společnost. Docela častokrát si jen tak sednu do křesla, zavřu oči a jsem.
Není to meditace v zažitém smyslu slova. Jen moje osobní spočinutí.
V těch momentech je mi jedno (díky bohu), jestli v sobě zrovna cítím radost nebo napětí. Se vším jsem v plném kontaktu a právě ten čistý kontakt mi přináší velké potěšení. Když se v sobě na úplně bazální úrovni cítím dobře a jsem v sobě plně přítomný, jsem ve své síle. Tohle vnímání vnitřní síly je ale úplně něco jiného, než jsem si dřív představoval.
Kdysi jsem z takových momentů zastavení měl velké obavy a cítil k nim odpor, vyhýbal se jim, pořád jsem se něčím zaměstnával, hlavně abych se nezastavil a nemusel cítit sám sebe i to, co si v sobě nosím. Protože jsem v sobě nepociťoval vnitřní naplnění, snažil jsem se ho dohonit „tam venku“. Znáte to … naplnění přijde, až udělám tohle, až zažiju tohle, až si vyřeším tohle.
Čím víc jsem se o to snažil, tím jsem byl uvnitř sebe sušší a prázdnější.
Není vám to povědomé, nežijeme všichni tak trochu přestimulovaní, v neklidu a s náběhem na vyčerpání? Dneska si to, čeho jsem se děsil, užívám. Někdy se mě někdo zeptá, hele a proč se v sobě „hrabat“ a mě teď napadá – no přesně pro tohle. Pro vědomí svojí síly. Pro vnitřní naplnění a potěšení z čistého bytí. Bez tlaků a snah. Jako kočka.
