Strach č.1, kterým si, my muži, ničíme vztahy i život

Nazdar pánové, dnešní krátké zamyšlení píšu jen pro Vás. Ženy, nechť mi prosím prominou. Díky. Chlapi, mám pro vás jednu možná šokující pravdu, ale vašim ženám nevadí to, že čas od času máte strach, cítíte obavy a pochyby nebo ...

jste někdy dokonce fakt dost vyděšení. S tím jsou OK.

Co jim ale fakt hrozně moc vadí (i když to neříkají a snaží se to v sobě “dusit”) je, když před nimi svoje strachy a obavy (a další emoce a vnitřní stavy) skrýváte.

Když je před nimi schováváte a hrajete si na to, že je nemáte. Že neexistujou.

Nejsou s tím OK a bolí je to dívat se na vás, jak moc se bojíte být sami sebou, jak moc se bojíte být pravdiví a autentičtí. Bolí je se na vás dívat a sledovat, jak se odmítáte a dobrovolně připravujete o svou sílu tím, že se potlačujete.

A teď si představte, jak moc si tím ubližujete vy sami. Jak velkou bolest si působíte, když sami sebe odmítáte přijmout. Hluboce a opravdově.

Já úplně chápu, že věříte tomu, že takhle by to měl správnej chlap mít. Nebát se. Nemít strach. Nepochybovat. Mít vždycky jasno a blablabla …

Měl jsem to stejně. Chtěl jsem bejt úplnej superman. A ani dneska pro mě není vždycky úplně snadný jít před svou ženou s kůží na trh. Ukázat zranitelnost, hluboké city nebo slzy. Někdy to je pěkná výzva i fuška.

Věříte těmhle kravinám, který vás akorát ničí. Věříte, že tohle je jediná správná cesta k úspěchu u žen. Věříte tý šílený blbosti, že když vaše žena jen zahlídne to, že máte strach, přestane si vás vážit.

Přestane vás obdivovat, akceptovat, respektovat, milovat, uznávat, chtít … a budete jí pro smích. No prostě všechno špatně.

A teď se zastavte. Ještě jednou. Vaše žena je s vašimi strachy OK. S čím není OK? Když je před ní schováváte.

Prosím uvědomte si ale, že to zas až tak moc není o Vaší ženě, nýbrž hlavně o vás. O vašem niterném postoji k sobě – tedy i ke strachu a obavám.

Přiznejte si, jak moc hluboce a intenzivně svoje strachy a obavy odmítáte a potlačujete. Jak moc se je snažíte schovat sami před sebou. Jak moc se je snažíte nevidět a nevnímat. Jak moc a hluboce odmítáte sami sebe a toužíte být “lepší”.

Jak moc se bojíte si je naplno přiznat, protože jste vyděšení z toho, že byste tím přiznali, že nesplňujete očekávání a ideál “pravého” muže.

Že nejste OK.

Že byste si pak přestali vážit sami sebe a počali se vnímat jako slaboši, ti horší a porouchaní.

Tohle vás ničí. Tohle nás ničí.

Tahle šílená představa o “pravém” a “silném” muži, který by něco jako strach rozhodně mít neměl. A pokud ano, je to chyba, kterou je nutné odstranit. Vytvořili jsme si jakýsi prototyp ideálního muže, ke kterému se upínáme, kterým se chceme stát a se kterým se neustále porovnáváme.

Nutno dodat, že tenhle negativní, kritický a odmítavý postoj na nás jen tak z čista jasna nepadl z nebes. Tenhle postoj je “pouze” důsledek našich těžkých zkušeností (z dětství, dospívání).

Kdysi dávno nám někdo nám převelice blízký dával pod-vědomě najevo, že přesně takoví jací jsme – nejsme OK. Že se mu tak úplně nelíbí, kdo jsme a kým jsme. Dokonce nás vedl a motivoval cukrem nebo bičem k tomu, jací bychom měli být … a jací musíme být, pokud s ním chceme být za dobře.

Zcela jasně jsme tak cítili, že něco v nás -je špatně. Tedy i my jsme v jádru špatní. Že nejsme OK. V našem případě, že mít strach je špatné. Zbabělé. Nechlapské. Zženštilé.

Co jiného nám zbývalo, než s tím souhlasit. Začali jsme od té doby sami sebe vnímat jako rozbité a nedostatečné. Převzali jsme cizí názor a najednou se z něj stala naše svatá pravda.

Možná byste se divili, kolik lidí se se mnou pře o to, že jsou opravdu ti špatní. Tak moc tomu věří, že se mne o tom při konzultacích snaží přesvědčit. :-)

Jenže to nebyl konec. Když jsme uvěřili tomu, že naše nitro – naše přirozené já – se kterým jsme se narodili, nestačí a není v pořádku, obalili jsme jej jakousi společenskou maskou, kterou se snažíme konečně získat to, co nám celý život chybí – lásku, pozornost, blízkost atd atd atd … ale především hluboké přijetí toho, kdo jsme.

Problém je, že se tohle přijetí snažíme získat od našeho okolí a ne od sebe. A tahle touha po akceptaci od okolí nás podvědomě nutí se tomu okolí zavděčit, zalíbit, ukázat mu, jak moc dobří, správní a čistí jsme. Jak dokonalí a ideální jsme. Jací super muži jsme.

Není divu, že se tak často cítíme zklamaní (sami sebou) a nedostateční. Plní pocitu selhání a viny. Je na čase zbourat falešnou modlu pana dokonalého.

Pokud téhle představě věříme, sami sebe tím oslabujeme, protože se blokujeme a omezujeme. Nejsme autentičtí. Nejsme ve své síle. Nejsme odvážní, ale krčíme se v rohu.

Chce to odvahu vynést svoje strachy na světlo. Chce to odvahu se popasovat s vnitřním našeptávačem, který nám neúprosně říká – až si své strachy přiznáš a ukážeš jí je, tak si u ní skončil, chlapečku.

Chce to odvahu být odvážný.

Chce to odvahu být před ní sám sebou … i kdyby to mělo znamenat se jí dlouze podívat do očí a říct jí – teď se, lásko moje, bojím, mám strach …

A tady nás pak čeká další výzva – nepřenášet na svou drahou ženu zodpovědnost za náš vlastní strach. Tedy nechtít po ní (vědomě i podvědomě), aby ho vyřešila. Neklást na ní tenhle nesplnitelný nárok.

Jen se otevřít.

Ukázat jí – i tohle jsem já, i tohle cítím a je to v pořádku. Chci, abys to viděla. Nic víc. Já se o to (o sebe) postarám. Zvládnu to.

Tohle je klíč k tomu slavnému a všude omílanému sebepřijetí. Znamená to, přijmout na sobě a v sobě “všechno”. Především to, co se mi na sobě nelíbí a co rozhodně nechci. Jen tak můžeme být skutečně sebe-vědomí.

Říct sám sobě JSEM OK, I KDYŽ MÁM STRACH. I TAK JSEM OK. POŘÁD.

Čeká nás ještě hodně práce, než to dokážeme. Než dokážeme být a žít opravdověji, do větší hloubky a pravdivěji. Kdo se na tuhle odvážnou cestu k sobě vydá, ten vyhrál …