Strach, bezmoc, nenávist, válka

Strach, bezmoc a nenávist jsou nejlepší přátele, kteří chodí vždycky spolu. Během několika posledních dnů navštívili většinu z nás. A mimo jiné nám svou přítomností ukázali a ukazují, jak málo s nimi umíme pracovat. 

Jak lehce jim podléháme a předáváme moc nad prožíváním a životem.

Jsme naučení a navyklí se strachu a ostatním nepříjemným pocitům a vnitřním stavům vyhýbat, potlačovat je, překrývat něčím hezčím a pohodlnějším. Nechceme je cítit, nechceme je v sobě mít a prožívat. 

Když se ale vlastnímu strachu vyhýbáme a potlačujeme ho, zbavujeme se šance se s ním vypořádat a osvobodit se od jeho negativního vlivu.

Neochotou strachu a obavám čelit k sobě zveme bezmoc, ale tu také nechceme cítit, nevíme, co s ní. Také před ní se snažíme uniknout. Buď se vypneme a emocionálně otupíme nebo před ní začneme utíkat k jakékoli aktivitě, která nás dokáže dostatečně dobře zaměstnat.

Jenže si nevšimneme, že na útěku před strachem a bezmocí se na nás nalepí nenávist. Naše hlava začne hledat viníka toho, že se bojíme a že se cítíme bez moci. A naše mysl viníka vždycky najde.

K němu pak začneme cítit “zaslouženou” nenávist.

Jenže nenávist má rozpínavou náturu a tendenci. Když ji v sobě necháme žít jejím stínovým životem, začne zabírat náš osobní prostor.

Když cítíme nenávist (když ji chceme cítit, když nám to přijde jako správná věc), je dobré si uvědomit, že ji cítíme MY sami uvnitř sebe. My jsme ji plní a naivně věříme, že to nějak ublíží nebo potrestá našeho protivníka.

Nenávist je destruktivní energie a nejdřív (z)ničí toho, kdo ji v sobě má a udržuje. Až pak se přelije na všechny okolo.

Tím vším sami sebe oslabujeme a zbavujeme se vlastní mužské síly a energie. O to víc jsme pak náchylní podléhat obavám, nejistotám a strachům, před kterými poté utíkáme … a kruh duševního sebepoškozování a oslabování se uzavírá. A my v něm končíme uzavření s pocitem oběti.

Neřešený strach dělá z mužů pasivní zbabělce a přinutí je jednou udělat věci, které by jindy nikdy neudělali.

Strach, bezmoc a nenávist jsou stavebními kameny všech konfliktů a válek. 

A přes to všechno si strach ani nenávist nezaslouží naše vyhýbání, odmítání a potlačování. Zaslouží si naši plnou pozornost a bdělou přítomnost.

Když se strachu přestaneme vyhýbat, zastavíme se a nabereme odvahu se s ním setkat a cítit ho, když mu dáme plnou pozornost a přijmeme ho v sobě jako hosta, dáme mu tím v našem vnitřním světě ohraničené místo, kde s ním můžeme být v míru.

Kde si můžeme uvědomit, že „Já nejsem svůj strach“. Kde můžeme pravdivě uvidět jeho malost a svou vlastní velikost.

Strach už nás pak nepohlcuje a neovládá. Jsme to my sami, kteří si bereme svou osobní moc a sílu zpátky. Začínáme se strachem vstupovat do kontaktu a interakce. Bdělá pozornost a přítomnost nám umožňuje se strachem udělat něco smysluplného – naučit se s ním pracovat a osvobodit se od něj.

Můžeme začít do pocitu strachu svou pozorností pronikat a mířit do jeho středu. Můžeme se dotknout samé podstaty a hlubší příčiny našeho strachu

Když strachem pronikneme, objevíme za ním další kus naší vnitřní síly, která byla za strachem ukrytá a zablokovaná. Teď si ji můžeme vzít zpátky, teď je nám dostupná.

Máme sílu svou pozorností strachy a další omezující vnitřní stavy rozpustit a uvolnit.

Máme sílu na to se se strachem setkat a čelit mu sebevědomě a důstojně. Pak ho v sobě můžeme obejmout. Jsme větší než strach a on už neobjímá nás, už nás neovládá a neoslabuje. Už to není král našeho vnitřního prožívání, myšlení ani chování.

Tím se stáváme my a naše jasné vědomí toho, že “tady vládnu JÁ”.

Když strachem projdeme a osvobodíme se od jeho vlivu, naše vnitřní svoboda a energie naroste a expanduje. Máme mnohem větší kapacitu popasovat se smysluplně s tím, co se v nás samých i ve světě děje. 

Když jsme větší než strach (a víme to!), můžeme v sobě pocítit a vytvořit prostor míru, důvěry a klidu. Bez vnitřních konfliktů a válek, bez napětí. Z takového niterného prostoru k nám pak proudí jasné vědomí, kde je v nastalé situaci (i v životě) naše místo a jaká je naše úloha.

Pak můžeme být skutečně užiteční sobě, blízkému okolí i celému světu.