Proč nás neposlouchají vlastní těla?

"Už mě nebaví to, jak mě neposlouchá moje tělo a chci od něj víc a víc od svého života.” Napsal na Facebook kamarád Michal, protože se cítil vyčerpaný a unavený životem. Jako lék si naordinoval...

 ... plán ujít denně 13 km. Hned sice dodal, že už ho pálí nohy jako čert, ale zítra musí stanovených 13km dát, ať se děje, co se děje.

Geniálně tím vystihl něco, co někdy děláme všichni – přetěžujeme se, překračujeme své hranice, nevnímáme sami sebe a pak se jako blázni divíme, že si tělo dovolilo stávkovat, protože už nemůže dále snášet naše šílené tempo. Máme dojem, že nás tělo přestalo poslouchat, ale ono je to naopak – to my jsme přestali poslouchat vlastní tělo. Jedeme na koni, který si potřebuje oddechnout, jenže my mu to nedovolíme a chceme po něm další a další výkony.

Není divu, že dříve nebo později začne kolabovat. V takových momentech bývá moudré začít naslouchat tomu, co se nám tělo snaží říct. A abychom dobře slyšeli, je nutné udělat přesný opak toho, co jsme dosud dělali. Místo zvýšení tempa zpomalit nebo dokonce zastavit. Když se nám to povede a my se dostatečně ztišíme, najednou začneme chápat, co se nám tělo snaží bolestí, únavou nebo ztrátou chuti a energie říct.

Začneme rozumět, kde přesně děláme v životě chybu nebo kde plýtváme vlastní životní energií. Když na čas zpomalíme, dopřejeme sami sobě prostor a čas na sebereflexi a regeneraci. Budeme více uvolnění a méně ve stresu – tedy přesně ve stavu, ve kterém můžeme být dlouhodobě efektivní a výkonní. Pak dostaneme od života víc.