Proč muži neumí být sami sebou?

Je to strach? Jsou to pochyby? Nebo za to může snad jeho žena či okolí? Ne. Je to něco mnohem závažnějšího, něco tak citlivého, že se o tom se skoro nemluví. A právě proto jsem se rozhodl takový článek napsat.

Minulý čtvrtek jsem spustil pravidelné večerní setkání pro muže a hned na první přišel plný počet účastníků, což nám umožnilo se dotknout řady témat, které se nás mužů niterně dotýkají a zásadně ovlivňují náš život. Jedno takové stěžejní téma byla – mužská autenticita v životě i ve vztazích. Proč je pro nás někdy těžké být sami sebou, být pravdiví k sobě, ženě i okolí a co nám vlastně brání v tom být autentičtí a opravdoví?

Podívali jsme se na mnoho různých příčin, proč nejsme autentičtí – máme strach, že kdybychom byli sami sebou, tak bychom přišli o lásku, přijetí, pozornost, péči, bezpečí, zábavu, zájem nebo uspokojení vlastních potřeb … dnes s vámi chci ale sdílet jednu – z mého pohledu – mnohem hlubší a zcela zásadní příčinu, proč nechceme své vlastní opravdové já ukázat.

Nenávist. Těší mě …

Někde hluboko uvnitř sebe se nenávidíme. Právě za to, jací jsme. Jednoduše se nenávidíme. Většinou to začínalo docela nevinně. Byli jsme malí kluci (pro dívky to samozřejmě platí také) a chtěli jsme všechno to, na co jsme měli svaté právo – lásku od rodičů, jejich náruč i vlídná slova, jejich čistou pozornost, péči a zájem, jejich emoce i myšlenky, chtěli jsme bezpečí i dobrodružství, toužili jsme po přijetí, uznání a ocenění.

Jenže když jsme to nedostali, co jiného nám zbývalo, než ten nedostatek lásky nebo přijetí vnímat jako vlastní chybu, selhání a nedostatečnost. Obvinili jsme sami sebe, že my jsme ti špatní. Ti, kteří si lásku nebo cokoli dalšího nezaslouží. Nabyli jsme dojmu, že toho hezkého nejsme hodni.

Nevěděli jsme, že nás se to vlastně netýká. Takže jak jsme si tehdejší realitu interpretovali? No přece, že zdroj toho, že se mi něčeho nedostává leží uvnitř mě. Že je to právě moje přirozenost, moje pravdivé já, které rodiče odmítají nebo, kterému se nechtějí věnovat. Začali jsme sami sebe vnímat jako ty špatné a rozbité. Začali jsme svůj zdroj síly, vitality a autenticity vnímat jako příčinu našeho životního trápení. Přece kdybych byl jiný – takový jakého mě rodiče chtějí – určitě by mě ocenili, milovali, byli se mnou spokojení atd.

Čas nasadit masku …

A tak jsme začali svoje já potlačovat. Začali jsme ho skrývat za různé masky a modely chování. Začali jsme ztrácet sami sebe. To nám mnohdy vydrží klidně i celý život … a zdaleka to není všechno.Nejenže se pak snažíme svou pravou podstatu skrýt. My se ji snažíme ze sebe zcela vypudit. Hlavně ji nevidět. Nevnímat. Necítit. Vždyť je to právě ona, která může za naše trápení – kdybychom jí neměli, náš život by určitě vypadal o mnoho lépe. Jenže ona nejde zcela nevidět, nejde jí úplně přestat vnímat. Naše autentické já se pořád hlásí o slovo, neustále se snaží projevit nebo vyjádřit. Nejde tak snadno umlčet. Tak co teď? Co uděláte s něčím, s čím vůbec nechcete být v kontaktu a zároveň od toho nelze efektivně utéct? Pokusíte se to zničit …

Začnete to nenávidět a budete se to pokoušet eliminovat a vyhladit. Když ani to nepůjde, zbyde čistá nenávist. A přesně takové programy a modely se po docela krátké době začaly u mužů vynořovat. Díky bohu! Už jen jejich objevení a sdílení je velmi léčivé a transformační. První krok k sebepřijetí a sebelásce je si vůbec přiznat, že se (třeba i hluboce) nenávidím.

Ono to krásně ukázalo i to, proč se mnohým lidem nedaří projevovat se autenticky a přirozeně, ačkoli na sobě pracují a velmi se o to snaží. Bylo to krásně vidět i u přítomných mužů. Sice se vědomě snažili, aby dokázali ukázat své pravé já a aby se uměli autenticky projevit. Jenže podvědomě to samé pravé já, které tak moc touží ukazovat, nenávidí … a jen blázen by světu ukazoval tu svou část, kterou nenávidí (a ze všech sil se jí snaží potlačit).

Čas zahodit vodítko …

Proto v takových případech je nutné nejprve začít měnit vztah, který máme sami k sobě. Nejprve musíme začít měnit to, jak sami sebe vnímáme a až poté nám tato vnitřní změna vůbec dovolí začít se autenticky projevovat. A na to si musíme dopřát prostor a čas. Tedy přesně to, co je pro nás muže tak těžké. Chceme přece změny hned. Tady a teď. Už včera bylo pozdě. A nevnímáme, že přesně tenhle vnitřní stres a tlak, který na sebe vyvíjíme, je jen součástí oné podvědomé sebenenávisti a velkého nerespektu k sobě samým. Odpověď na nenávist nikdy nemůže být další vrstva nenávisti, ale jen a pouze láska.

Jaká cesta tedy vede k autenticitě a k vlastnímu pravdivému já? Nebudu začínat otřepaným klišé – musíte začít milovat sami sebe. To všichni víme. Abychom se do sebe vůbec mohli zamilovat, musíme poznat, koho chceme milovat. Proto cesta k autenticitě vede přes hluboké sebepoznání – kdo vlastně jsem? Vím to? Jsem s touhle niternou částí sebe sama v kontaktu? A jaký k ní mám vztah? Miluju jí? Nenávidím? Stydím se za ní a skrývám jí? Dovoluji si ji vůbec vidět? Dovoluji si ji ukázat a kdy ji umím ukázat a kdy ne? Proč? Z čeho mám strach, když bych jí začal víc pouštět z vodítka? Nebo ji dokonce osvobodil?

Toto jsou otázky, se kterými je dobré začít … Pokládejte si je, věnujte jim pozornost, piště si svoje objevy, sdílejte je s přáteli nebo někde v podporujícím kruhu ostatních mužů.