Co ženy milují na mužích #4 - NE

Ačkoli to bude pro řadu mužů překvapení, ženy nechtějí Yes Many. Hodný kluky, kteří se vším automaticky souhlasí, na všechno kývnou a řeknou - jasně, ano, dobře, jak chceš ty, mě to je jedno. Všemu se přizpůsobí, raději couvnou...

... a ustoupí, raději nevyjádří, co chtějí, co si myslí, co cítí, co potřebují.
Ženy milují muže, kteří umí říct jasné a pravdivé NE. Umí říct ne, když se jim něco nelíbí, když chtějí něco jinak, když s něčím nesouhlasí. Umí se jasně vyjádřit. Umí ukázat tohle jsem já, takový je můj pohled, můj vnitřní postoj, můj názor. Tady jsou moje hranice.
Neschovávají se ze strachu u odmítnutí nebo opuštění za bezpečné a opatrné ano. Za ano, které je vším možným - jen ne pravdou. Každé takově ano je jedovaté a vztah otravuje svou negativní energií.
Když ano vyrůstá ze sebe-potlačení, potlačení svých přání, potřeb a chutí, potlačení svojí duše a svého autentického Já, není to ve skutečnosti žádné ano, je to velké NE sobě.
Takové ano vyřčené ze strachu nepřináší nic moc dobrého, nedá se na něm stavět vztah ani život. Takové ano je jako otrávené jablko, chvíli možná nasytí břicho, ale časem otráví celé tělo, srdce i mysl.
Každé takové falešné ano sráží muže na kolena, bere mu vnitřní sílu i radost ze života. Takové ano udržuje muže v roli oběti, v roli podřízeného syna, v roli hodného chlapečka, který se snaží svou "maminku" nenahněvat, který se jí snaží vyhovět, vyjít vstříc, zavděčit a uspokojit, který se jí za každou cenu udělat šťastnou a spokojenou.
Kluka, který se snaží svou hodnotu a sebevědomí získat skrze přijetí a ocenění od svojí partnerky. Proto je paralyzovaný, když by měl být upřímný a říct ne. Bojí se, že by to vztah pokazilo, že by tím přišel o přízeň svojí ženy, o její lásku, teplou náruč i sex.
Jenže tím se z muže stává loutka jeho strachů, mentálních programů a závislostí. Svých nenaplněných dávných potřeb, které mu teď a tady diktují - chovej se tak a tak, podřiď se, ustup, řekni raději ano, nech to na ní, ať to raději rozhodne ona, ať ti dá nejprve svolení a potvrzení.
Takový muž pak žije v přesvědčení, že když se bude takhle "pěkně" chovat a bude hodný kluk, získá to, co mu chybí a po čem touží, jenže to je kolosální iluze, která působí to, že muž ve vztahu (i životě) hnije zaživa.
Z několika důvodů.
Muž, který neříká zdravé ne ve vztahu, neříká především zdravé ano sám sobě. Tudíž je neustále podprahově nespokojený, vyprahlý, bez lásky, radosti a pocitu, že život má fakt smysl.
Není autentický a uvolněný. Zůstává sám v sobě zmrzlý a zatuhlý a to není výhodný, protože život i vztah je jeden velký tanec a s nohama v betonu to fakt není ono.
Žije ve strachu z opuštění, z nevěry, z konce vztahu, z konfliktu, z odmítnutí, z toho, že si ho žena přestane vážit a začne k němu být kritická a hodnotící.
Strach je jeho řídícím kapitánem, ovládá ho, motivuje, ale taky trestá za každý náznak neúspěchu. Žít pod praporem strachu vždycky oslabuje - úplně na všech úrovních.
Muž se tím dostává do nepěkného paradoxu - jeho naučená životní strategie ho vnitřně oslabuje a vzdaluje od zdroje jeho mužské energie, ale jeho hlava ho neustále bombarduje nároky - musím být silný, musím to zvládnout, musím vyhovět, musím zařídit, aby všechno fungovalo, aby byla se mnou spokojená ... samé musím a měl bych. Žádný prostor pro tanec a lehkost.
Vina. Hodný kluk věří, že když řekne ne, stane se něco špatného a on za to ponese vinu. Věří, že jeho ne partnerce (dětem, šéfovi, rodičům, kamarádům) nějakým způsobem ublíží. Že tím celý vztah naruší a pokazí.
Věří, že jeho ne partnerku odpudí, zklame, rozzlobí.
Jen při pomyšlení na ne cítí svíravé pocity viny a vnitřní špatnosti a sobectví. Hodný kluk totiž nechce být sobec, proto je ne pro něj tak težké. Jenže už si neuvědomuje, že to, co on vyhodnocuje jako sobectví je ve skutečnosti úplně zdravé chování. Kašlat na sebe není ctnost a ne-sobectví.
Absence zdravého ne vždycky do vztahu přináší napětí a hněv. Každé neupřímné ano v muži kvasí, stravuje ho a otravuje. Živí v něm vztek a zlost - na sebe i na ženu, které ano říkal. A ta zlost bude cítit, i když nebude vyjádřená přímo.
Bude prostor vztahu zamořovat - čím víc bude potlačovaná, tím větší bude mít moc. Jednoho dne to pak celé bouchne a hodný kluk ukáže svou temnou stránku nebo onemocní, zraní se, vyhodí ho z práce. Něco nepříjemného se mu stane, aby měl možnost přehodnotit svůj způsob života.
Dokud muž nezačne říkat ne, bude se vždycky ve vztahu cítit nepřijatý a neviděný, přehlížený a nedoceněný. Důležitá otázka pro hodného kluka je - jak mě může moje žena vidět a vážit si mě, když se před ní schovávám za masku hodného kluka? Když před ní skrývám svou pravou tvář, svoje autentické Já? Jediná cesta z utrpení je ukázat, kdo jsem. Ukázat pravdu.
Bez jasného a zdravého Ne nemůže být muž celistvý, nemůže být sebevědomý a už vůbec ne svobodný a ve své síle. Strach z ne dělá z chlapa stín toho, kým by mohl být. Bez ne mu nikdy žádný smysluplný vztah nebude fungovat.
Dospělá žena nechce souhlasného kývače ani hodného kluka, který si do ní bude promítat svou maminku a tu se pak bude snažit ve svých představách uspokojit na 150%. Žena v srdci netouží po muži, který se jí bude bát, který se před ní bude bát vyjádřit sám sebe, který se vedle ní bude snižovat a devalvovat. Nebo který svůj smysl bytí redukuje na její uspokojení a štěstí.
Tady si potřebujeme uvědomit, jakou zátěž si neseme z naší původní rodiny.
Potřebujeme v sobě uvidět ty malé zraněné kluky, kteří se bojí a jejich strach je nesnesitelný a totálně pohlcující. Kluky, kteří jsou vyděšení, že by s nimi rodiče přestali být spokojení, že by ztratili jejich lásku, pozornost a přízeň. Vyděšení z toho, že by skončili osamělí, bez akceptující náruče mámy a bez upřímného uznání od táty.
Vyděšení z toho, že by v očích rodičů ztratili hodnotu a cenu, že by byli odmítnutí a opuštění.
Jenom ta představa kluka bolí, natož pokud něco takového skutečně zažije. Změní ho to. Pod těžkými zkušenostmi se uzavře a sám v sobě zmrzne. Přestane být živý a autentický, jeho rodící se mužská síla se stáhne dovnitř a on jí tam (nevědomě) zamkne. Ztratí důvěru v sebe i život a přestane být sám sebou.
Přestane být v kontaktu se svým Velkým Já, místo toho se začne stavět do role hodného chlapečka, protože jeho mozek mu řekne, že tohle je ta nejlepší cesta, jak předejít odmítnutí, nespokojenosti, ponížení a kritice od mámy (i táty).
Uvěří tomu, že musí být přesně podle očekávání ostatních, aby s ním byli spokojení a on tak mohl dostat aspoň kousek lásky a přijetí.
Tyhle bolavé zkušenosti a traumatizující zkušenosti v sobě máme skoro všichni. Vůbec se za ně nemůžeme obviňovat nebo se týrat myšlenkami, že jsme měli něco udělat jinak, že jsme měli být větší a silnější. To je další iluze, která umí jen ničit.
Ten malý kluk uvnitř nás je tam pořád, docela osamělý a smutný, často s probodnutým srdcem. Čeká na nás, až si ho všimneme a začneme se o něj starat. Až mu dáme lásku, pozornost, hodnotu a péči. Až ho přestaneme skrývat, až se zastavíme a přestaneme před ním utíkat jako by byl prašivý.
Je zraněný, nic víc. Potřebuje nás, aby se mohl zahojit a my potřebujeme jeho zahojení, abychom mohli dospět, zesílit, zacelit se. Abychom se mohli od té bolesti osvobodit a být konečně sami sebou.
Když uzdravíš kluka, objeví se silný muž.
Jinak ne. Nezahojené vnitřní zranění nás bude vždycky omezovat a oslabovat. Bude nevědomě řídit naše životy i vztahy a nutit nás říkat falešné ano.
Fakt tohle chceme? Jsme ochotní se s tímhle smířit?
Já věřím, že ne.