Co ženy milují na mužích #2 - Zodpovědnost

Ženy si moc nelibují v chlápcích, kteří nedrží slovo, kteří často převlékají plášť svých postojů nebo kteří se vyhýbají udělat jasné rozhodnutí a nést za něj plnou zodpovědnost.

S takovými chlápky to není žádný med - ve vztazích s nimi chybí důvěra, otevřenost, vyrovnané partnerství, opora a klidná a vřelá domácí atmosféra.
Nezodpovědný muž nevědomě tlačí svou ženu do toho, aby ona byla zodpovědná za oba - za celý vztah i jeho prožívání.
To není hezká věc a také do vztahu nepřináší nic moc dobrého. Zralá žena se takovému chlápkovi buď obloukem vyhne nebo je s ním rychle hotová, když zjistí, že se od ní čeká spíš role maminky než manželky.
Ženy od nás, mužů, nechtějí jenom to, abychom byli zodpovědní na "provozní" (povrchnější) úrovni života - abychom dodrželi, co slíbíme a plnili dohody. Abychom to přimontování poličky neodkládali půl roku s vysvětlením, že už zítra se na to vrhneme (jenže nám do toho vždycky něco vleze).
Ještě víc chtějí, abychom za sebe byli zodpovědní na duševní, mentální a emocionální úrovni.
Takhle hezky napsané to je úplně jasné, bohužel v životě to většině z nás už tak jasné není.
Když nám naše žena řekne něco, co se nás dotkne, co nás zabolí, kdy cítíme ponížení, ublížení, nepochopení, odmítnutí, vztek, nerespekt, neúctu, zklamání, je nejsnazší si říct - "ublížila si mi, dotkla ses mě, za to, jak se se teď cítím, můžeš ty - ty jsi zdroj mého neštěstí a frustrace."
Tohle je pravděpodobně nejrozšířenější přístup ve vztazích - obviňování a přehazování vlastní zodpovědnosti na partnerku.
A je to přesně něco, čím od sebe muž ženu na hluboké a nevědomé úrovni odhání a čím se před ní dělá slabým, malým a nepřitažlivým.
Vlastně jí tím říká - "moje ženo, změň se, postarej se o moje pocity, postarej se, abych se cítil hezky a příjemně, to je tvoje zodpovědnost."
Taky jí ještě říká - "nad svými emocemi nemám pražádnou moc, jsem loutka svých nevědomých programů a vnitřních proudů, proto se, ženo moje, pořádně kontroluj a snaž, aby se to už neopakovalo a já jsem necítil to, co se mi nelíbí."
Může si v hloubi duše žena takového muže vážit? Může mu věřit a otevřít se mu (nejen duševně, ale i fyzicky/sexuálně)? Může ho milovat a cítit se milovaná?
No ... těžko. Protože z takového muže cítí, že se vyhýbá, že se bojí a před svým strachem utíká. Cítí, že se muž staví do role oběti a to je fakt hodně ne-sexy a hodně znejišťující.
Proto pokud chceme mít přínosné vztahy a fakt dobrý život, musíme zcela bezpodmínečně převzít 100% zodpovědnost za svoje emoce, pocity a vnitřní stavy.
Náš vnitřní svět je náš. Pokud v něm prožíváme bolest, je dobré se zeptat - kdo tu bolest prožívá? Já. Kde se ta bolest vyskytuje? Uvnitř mě.
Takže, kdo je za ní zodpovědný? Já. A pozor, to neznamená, že je to moje vina. Koncept viny je nutné překročit a uvědomit si, že nikomu nepomůže, pokud místo ženy začne muž obviňovat sebe. Vina je na ..., ať už míří na kohokoli. Ničemu nepomáhá a nefunguje.
Zodpovědnost není vina. Vlastně je to úplný opak.
Když muž přijme zodpovědnost za sebe, uvidí, proč se ho určitá slova dotýkají, proč se v určitých situacích cítí, jak se cítí a prožívá zrovna to, co prožívá.
Když se muže něco snadno dotkne, něco ho v komunikaci zraní, neznamená to automaticky, že ho žena úmyslně zranila, že ona mu ublížila. Ona se "jen" dotkla jeho citlivého místa. (samozřejmě nastávají i scénáře, kdy se partneři zraňují cíleně, ale o tom jindy)
Dotkla se jeho otevřené emocionální rány (nejspíš staré a ignorované) a proto to bolí, proto se okamžitě objeví negativní myšlenky a těžké emoce. Proto se hned objeví hněv a agrese namířená na ženu - "viníka".
Představte si malého kluka, kterého nějakým způsobem jeho máma ponížila. Kluk jednou dospěje a jeho vnitřní ponížení dospěje s ním. Sice odsunuté do hlubin podvědomí, stále ale při chuti a síle mu mluvit do života.
Jeho historické ponížení v něm bude existovat jako ona otevřená emocionální rána, které bude velice snadné se dotknout. Bude stačit jedna (nevinně) mířená věta a v jeho systému to způsobí velkou bolest, jeho mozek mu dávné ponížení připomene a muž bude skutečně věřit, že za jeho nynější bolest a pocit ponížení může jeho manželka. Zmrzne nebo zaútočí a po ní bude chtít nápravu a péči.
Tohle se týká snad všech mužů, všichni jsme si v dětství prožili něco, co v nás zanechalo určité emocionální rány a zranění. V dospělosti pak můžeme dál žít v roli oběti nebo pochopit, že to, co si v sobě nosíme, je naše zodpovědnost. (ne naše vina!)
Se zodpovědností přichází uvědomění, že zranění uvnitř jsou moje a já mám moc je zahojit. Moje žena tu moc fakt nemá. (ta mě může na cestě hojení podpořit)
To je úlevné. Když totiž začnu hojit svoje emocionální rány, ty citlivá a bolavá místa uvnitř mě a na mě se také začnou hojit, začnou se zacelovat.
To znamená, když se jich příště moje žena dotkne, už to nebolí (vůbec/tak moc), už nenásleduje bouřlivá emocionální reakce, už nevznikne vlna obvinění a nárok, ať se změní.
Neznamená to, že se ze mě automaticky stane bez-pocitový bourák, se kterým už nikdy nic nepohne. Ale je obrovský rozdíl mezi tím, když mi žena prstem zatlačí na otevřenou ránu nebo na zahojenou jizvu.
Ani to neznamená, že už nikdy nebudu moci ženě říct - tohle se mi nelíbí, tohle mě bolí.
Když jsem ale celistvější, umožňuje mi to i v takových situacích být více ve vnitřním klidu a vnímat celou situaci pravdivě a se zdravým odstupem, aniž bych si to musel okamžitě vzít osobně a pak trpět a trestat svou ženu. Pak může být i moje reakce zdravá a adekvátní.
Spousta věcí se mě už nedotkne, spousta věcí se mě dotkne řádově méně a spoustu věcí, které se mě i tak dotknou, pak zvládnu zpracovat mnohem rychleji a elegantněji. To je za mě funkční cesta. Takhle chutná svoboda a mužská síla.
A ocení ji i ženy. Je to pro ně (i vztah) veliká úleva, když se při komunikaci nemusí starat o nás, o naše pocity, o to, aby v nás svým vyjádřením náhodou neprobudily raněného tygra nebo jedovatého hada.
Když je žena s mužem, o kterém ví, že primárně on se stará o svoje emoce a stav svého vnitřního světa, je v jejích očích veliký.
Pak ho může skutečně respektovat a otevřít se mu, důvěřovat mu. Pak je vůbec možné jít ve vztahu dál a hlouběji. To je velká životní výhra pro oba. Jejich děti. Pro celý svět.