Když počátkem ledna prozradila euro-komisařka pro dopravu Violeta Bulcová, v rozhovoru pro list Die Welt, záměr zavést celoevropský mýtný systém týkající se i osobních automobilů, zajisté zvedla ze židlí i mnoho našich řidičů,
pro které je výhodné platit paušál v podobě dálniční známky. Jako oficiální důvod tohoto kroku uvedla, že různé systémy v zemích EU vytváří překážku mobility vnitřního trhu. Hlavní problém je však v tom, že Německo se rozhodlo zpoplatnit průjezd svých dálnic pomocí dálničních známek, což by údajně diskriminovalo řidiče z ostatních zemí unie. Fígl je v tom, že Němci by dostali daňovou úlevu a náklady na známku by se jim tak vrátily. Euro-komisařka Bulcová také zdůraznila, že určovat mýto podle ujetých kilometrů je pro řidiče spravedlivější ze zřejmého důvodu tedy, že ten kdo využívá určité služby více než druhý, měl by si logicky za tuto službu i více připlatit. Tento argument se jeví jako logický, ale je záhadou, jak chce EK uvést svůj záměr do praxe, když mezi zeměmi EU existují obrovské rozdíly v průměrných mzdách.
Já bych se však rád vrátil k výše zmíněnému sporu, tedy zda jsou pro zpoplatnění dálnic vhodnější dálniční známky, či výběr mýta za ujeté kilometry. V různých státech EU řeší toto dilema rozdílně a tak dálniční známky má kromě naší republiky i např. Rakousko a Slovensko. O změně našeho systému se začalo uvažovat již v roce 2008 za ministra dopravy Aleše Řebička. Počítalo se, že budou zavedeny tzv. elektronické viněty, tedy obdoba systému, kterým je zpoplatněna nákladní doprava. V první fázi se ovšem neměl měřit počet kilometrů, ale viněta by byla pouze zaznamenávána při vjezdu na dálnici, což by pomohlo k odhalení řidičů, kteří za průjezd nezaplatili. Odpůrci nového systému argumentovali vysokými náklady na pořízení vinět a zmenšením příjmů do fondu dopravní infrastruktury zvláště, pokud by viněty byly přenosné mezi různými vozidly. Zastánci tvrdili, že viněta má prakticky neomezenou životnost, odpadly by náklady na tisk a distribuci dálničních známek a v případě výběru mýta za kilometr, by se viněta dala dobíjet podobně jako kredit v mobilním telefonu. Záměr neprošel, ale záhy se objevil nový. Pro řidiče, kteří dálnice využívají spíše sporadicky, měly být zavedené krajské dálniční známky, které by jim umožnily užívat dálnice alespoň ve svém okolí. Pro údajnou nesystémovost, ale v reálu spíše z obav z propadu příjmů byl však i tento záměr smeten ze stolu.
Logika výběru mýtného za ujeté kilometry je podobná jako ta při odběru energií, kdy každý normální člověk chce platit jen skutečnou spotřebu a ne paušály za odběrné místo, či sílu jističe. Tržby za dálniční známky tvoří něco kolem 4,1 mld. ročně, přičemž za tisk a distribuci vydá stát asi 270 miliónů. Na mýtném od nákladních automobilů vybere stát asi 9 mld. korun. Plánovaný rozpočet na přípravu a výstavbu dálnic a silnic v resortu ŘSD je na letošní rok stanoven ve výši 31 mld. korun. Z těchto dat je vidět, že na výstavbu dálnic nepřispívají jen lidé a firmy, kteří je užívají, ale je zřejmé že, kromě fondů EU, se na financování podílí i ostatní občané našeho státu. Nevím, jak dopadne projekt Evropské komise, ale v rámci spravedlivého přístupu státu ke svým občanům, by měli naši nejvyšší představitelé zauvažovat, jak současný systém změnit i v pro spěch těch, kteří by se jednou začas chtěli projet po silnici, na kterou i oni přispěli.
