Včerejší vysílání České televize věnovalo značný prostor událostem spojených s návštěvou čínského prezidenta v České republice.
Této návštěvě, a zejména protestům jisté části veřejnosti, které návštěvu provázely, byl dán široký prostor ve včerejším zpravodajství, v pořadu Máte slovo Michaely Jílkové i ve večerních Událostech a komentářích. Ten, kdo sledoval včerejší tv program, si jistě všiml, že byla často skloňována jména, která zmiňuji v titulku tohoto blogu. Zdá se, že návštěva čínské hlavy státu zapůsobila jako živá voda a z politického hřbitova, či u pana Kalouska z politických már, opět přivedla na svět osoby, které již jsou zjevně za svým politickým zenitem. Jako zombíci vynořivší se ze záhrobí, zabaleni do tibetské vlajky a s ústy plnými lidských práv se pustili do kritiky prezidenta Zemana a čínské zahraniční i domácí politiky.
Nechci tady rozebírat, zda přijetí čínské hlavy státu bylo příliš servilní a podlézavé jak tvrdil pan Kocáb, názor si může udělat každý sám porovnáním přijetí takové návštěvy v jiných státech, ale chci se spíše zaměřit na to, co vyhnalo tyto naše „aktivisty“ do ulic. To, že pan Kocáb a Bursík jsou tak zvaní „sluničkáři“ je všeobecně známo, stejně jako je známo, že podporují odtržení Tibetu a rádi si kopnou do Číny kvůli nedodržování lidských práv v této zemi. A zde bych rád zdůraznil to slovíčko Čína. Je totiž s podivem, že pan Kocáb včera zkritizoval Čínu za velké množství poprav a útisk politických aktivistů, ale nikdy jsem si v minulosti nevšiml, že by se jeho kritika zaměřila na kritiku Saudské Arábie, která je v těchto oblastech daleko brutálnější. Pokud chce někdo namítnout, že v Číně jdou počty popravených do tisíců a v SA jsou jich jen o stovky tak ať si porovná počty obyvatel. Účelové dělení na hodné a zlé země má v historii západní politiky dlouhou tradici a není tedy náhodou, že fámulové Václava Havla jdou v jeho stopách.
Právě politika dvojího metru však odhaluje pravou tvář obou politiků, kteří ač se prezentují jako ochránci bezbranných, ve skutečnosti provádějí politiku, která jen slouží zájmu některých skupin u nás i v zahraničí a především jejich politické kariéře. Tito pánové se vezou na módní vlně sympatií mnoha intelektuálů s lidem Tibetu a využitím primitivního antikomunismu se snaží ovlivňovat veřejné mínění. Když už jsme u toho Tibetu, tak včera mě napadla paralela mezi osudem Tibeťanů a osudem severoamerických indiánů. U obou skupin lze nalézt pocit vykořenění, ztrátu identity a část z nich se jistě cítí jako cizinci ve své vlastní zemi. Kolonizace jejich zemí jim sice přinesla pokrok a zlepšila jejich životní podmínky, ale samozřejmě i ničí jejich kulturu. Takto násilně asimilovaných skupin je na světě spousta, ale tímto srovnáním chci jen poukázat na to, že ani západ nemá čisté svědomí.
V závěru článku bych rád upozornil na komickou roli lídra TOP 09 pana Kalouska, jehož strana upadá v zapomnění. Pán Kalousek následuje příklad Unie svobody, která se s blížícím koncem své existence také snažila zaujmout za každou cenu. Ač lze výše propíraným politikům vytknout mnohé, tak tito mají alespoň konsistentní postoje. Představa pana Kalouska jako bojovníka za lidská práva a svobodu Tibetu je ovšem k popukání. Záběry tohoto politika útočícího s tibetskou vlajkou proti policejnímu kordónu mi připadal jako parodie na známý obraz Eugene Delacroixe, Svoboda vede lid. Po tomhle jeho výstupu nemůže nikdo rozumný brát TOP 09 vážně a není tedy náhodou, že někteří páně Kalouskovi spolustraníci již opouštějí potápějící se loď.
