Prezident České lékařské komory Milan Kubek asi upadl na hlavičku, má totiž za to, že lékaři by měli dostávat tzv. výsluhový příspěvek. Ovšem, když ho dostanou lékaři, tak i my ostatní workoholici ho chceme taky.
Tento svůj požadavek Kubek zdůvodnil tím, že lékaři dělají mnoho přesčasů, a tedy by bylo vhodné, aby se jim do důchodu ročně nezapočítávalo pouze dvanáct měsíců, ale měsíců patnáct. No, já znám mnoho lidí, kteří také dělají spoustu přesčasových hodin, a to i nad zákonný limit, a mám tedy za to, že pokud Kubkův argument budeme brát vážně jako Ministerstvo zdravotnictví, které je údajně o tomto požadavku ochotno jednat, tak proč by tito dobrovolní, či nedobrovolní workoholici neměli také vznést podobný požadavek a dožadovat se výsluhového příspěvku podobně jako lékaři. Že je to na hlavu? No je, ale to je celý institut výsluhového příspěvku, který poněkud připomíná dobu starého Rakouska, kdy státní zaměstnanci byli pod penzí, o čemž se mnohým ostatním mohlo jen zdát. Dnes jsme pod penzí prakticky všichni, ale stále tu máme rovnější mezi rovnýma, kteří mohou počítat s rentou již po odpracování patnácti let ve státní službě, tedy již i ve zhruba pětatřiceti letech. Zatím se jedná o profese, které jsou psychicky náročné, profese, při niž může dojít k ohrožení života, profese, které sebou nesou jistá omezení např. omezení práva na stávku. Konkrétně jde o profese, které vykonávají příslušníci bezpečnostních sborů a Armády ČR. Je potřeba ale dodat, že výše uvedené zdůvodnění příspěvku je jaksi oficiální verzi, která jeho vyplácení legitimizuje. Ve skutečnosti si tím stát zajišťuje loajalitu lidí, kteří by mu měli být jeho oporou.
Už dlouho se mezi odbornou veřejností mluví o tom, že vyplácení příspěvku je nesystémové a představuje neopodstatněnou, značnou mandatorní zátěž pro státní rozpočet, ale nikdo se do toho říznout neodvažuje. Nebylo by lepší, kdyby tito státní zaměstnanci dostávali takové mzdy, aby se mohli zajistit sami? Stát by jim měl maximálně platit vysokou životní pojistku, která by jim pomohla v případě zranění, či jejím pozůstalým v případě jejich smrti. Dostatečně vysoká mzda by také byla argumentem proti námitkám, že lidé by o tyto profese neměli zájem. Vyplácení výsluh je na hlavu, stejně jako požadavek lékařské komory, aby na něj měli nárok i lékaři, což mnozí z nich, po zveřejnění tohoto nápadu, sami kritizují. Zvyšování mandatorních výdajů svazuje ruce tvůrcům státního rozpočtu a neúměrně zatěžuje státní kasu. Vyplácení příspěvku, či garantování mezd jen některým skupinám zaměstnanců vytváří systém, o kterém se nedá říci, že je spravedlivý i když některé důvody k jeho fungování nelze jen tak lehce bagatelizovat. Ovšem vždy se dá najít řešení, které se obejde bez výjimek, chce to jen odvahu šáhnout některým na privilegia na která si až příliš zvykli viz. např. často diskutovaná valorizace platů soudců. Jak je ovšem vidět ze stanoviska Ministerstva zdravotnictví k požadavkům lékařů, tak vládní politici moc odvahy zatím nepobrali.
