Syrový, drsný postapo horror z pera zkušené české autorky. Příběh dvou sester v podivném, z větší části zatopeném světě, kde osudy přeživších řídí tajemná organizace Nekonečno a stejně podivný kult Černé hvězdy, hosta z hvězd.
Co napsat o této prazvláštní knize, aby člověk neopakoval, co už bylo napsáno?
Především předesílám, že tento žánr prakticky nečtu a že jsem byla autorkou osobně varována, že to pravděpodobně nebude nic pro mě.
A bylo? Těžko říct. Ale spíš ano. Jde o syrový postapo scifi horror, tedy žánr, který jsem opravdu od Dne trifidů nejspíš nečetla. Ale dostal mě.
Od provopočátku mě uchvátila autorčina nezměrná fantazie, kterou jí jako „také autorka“ upřímně závidím.
Příběh dvojčat, která si každá nesou z dětství svá traumata. Příběh o tom, jak nepodobné mohou být i sobě nejbližší bytosti. Příběh dvou dívek, které nemohou být rozdílnějších charakterů. Každá z nich činí, co považuje za nejlepší - a přece ani jedna z nich není šťastná. V tomto postapo polovodním světě není lehké přežít, natož být šťastný. Na jedné straně Nekonečno, až mrazivě místy připomínající jinou všemohoucí organizaci, na straně druhé Kult, který zase nepříjemně upomíná na fanatická náboženství všeho druhu. Jedna sestra obětí symbionta, druhá svých představ o užitečnosti práce, kterou vykonává pro Nekonečno – a obě odsouzeny k neradostnému údělu. Každá na jiné straně pomyslné barikády. Těžko najít společnou řeč.
Myšlenka existence symbiontů, tedy organismů parazitujících na člověku (aspoň takto jsem to pochopila) a měnících jej k obrazu svému, přesněji řečeno v rybu, je strašidelná. Při popisech jejich chapadélek, vlnících se pod kůží nositele, mi bylo až nevolno, tak působivé byly.
Poměrně temná kniha, u které si milovníci růžových happy endů budou rvát vlasový porost, mají-li ještě nějaký. Ale chytí vás a nepustí. Je znát, že autorka není žádným nováčkem na poli autorském, ultra dobře zvládnuté řemeslo je na knize znát. A když se k tomu přidá jako bonus potěšující úroveň všeobecných vědomostí (neboť vězte, že jména Aphelion a Perihelion si autorka nevycucala z prstíku, jak je u jiných autorů obvyklé), to si pak recenzent mého typu jen vrní.
Původně jsem dala pět hvězdiček, pak jsem to změnila na čtyři, protože jsem nepochopila konec, ale teď to měním zpátky na pět. Musím totiž na tuhle knížku stále myslet a to tu pátou hvězdu obhajuje.
Chapadla mohu s klidným svědomím doporučit. Ale pozor, ať vás neomotají příliš těsně - mohli byste přestat spát...
