Tato pilotní stať je první, ze série textů věnovaných rezonujícím a alarmujícím polohám kultury, kterou jsme vytvořili.
Málo která oblast lidského života je tolik smutně nejasná a zlověstně svůdná jako je problematika partnerství mezí lidmi. Nota bene, spousta mediálních podniků bohatne na tomto živném tématu. Ženy chtějí peníze, muži uznání. Muži nechtějí podnikavé ženy, ženy nechtějí impotentní muže a bla bla bla... Kolo s nečistotami (nota bene našími vlastními) je uzavřeno a nám, zmatencům je nabídnuto v něm do kolečka plavat. V pozadí všeho ale leží dětský strach dospělých. Hned zjistíme proč.
Ze současného mediálního obrazu vztahu mezí mužem a ženou patrně vyvstává „agresivní žena zlatokopka“ a „pasivní dezorientovaný muž“. Divadelní kulisy našich životních dramat, jež tvoří všudypřítomná reklama, nás neustále utvrzují v pevných rámcích těchto zhoubných stereotypů.
Kulturním symbolem ženské moci se staly ostré jehličkové podpatky pronikající skrze oční bulvy svým pozorovatelům hluboko do podvědomí. Domnívám se, že hlavními oběťmi této jehličkové ofenzivy jsou právě obyčejní dobří muži a ženy. Ženám, na které je reklama mířená, je nabídnuto svůdné řešení společenské a kulturní situace. S ostrými podpadkami je totiž ženám propůjčen nástroj symbolické hrozby ve světě mužské dominance. Tato zbraň jim byla zvolena kulturou samotnou. V pozadí kultu ostrých jehel leží poznatek, že ženy na pracoviští z devadesátí procent obklopují muži, které na svém těle nic tak ostrého nemají. Na symbolické úrovní, žena tak získává zcela dominantní roli vedle bezbranného muže, kterému nezbývá nic jiného než tiše přijmout roli orhoženého.
Imperativem krásy, tvořeným špičkovými kreativci, nejtalentovanějšími fotografy, a psychoanalytiky módní domy atakují své potenciální zákazníky. Když se staví srub, ale létají třísky. Paralelně s podněcováním poptávky svých zákazníků, módní koncerny berou do hrobu i nevinné obětí. Jsou to vztahy obyčejných žen a mužů. Vnucovaný kulturou vztahový ekonomický model domina – fetišista – zboží dokonale funguje a jako inkoust chobotnice, čeří světlé vody symboly nezatížené lásky.
Nejde však o skutečné převzetí těchto roli. Spolu s ostrými podpatky, ženy nepřebírají přírodní dominanci na aurální úrovní a muží při pohledu na jehle se nestávají fetišisty. Ve skutečnosti jsme opět jen kulturní experiment a zároveň svědky napodobování cizích kulturních vzorců a opakování "módních" stereotypů, z nichž jde do kultury strach. Strach z nucené proměny. Všechno je samozřejmě prezentováno tak, aby jsme se „ničeho nevšimli“ a řečeno s Jeanem Baudrillardem páchání dokonalého zločinu mohlo pokračovat. Jedná se o jeden z komunikačních šumů současností…
