Polarizace alternativy

archiv -  4.12.2014 -Z pražské alternativní kultury smrdí nějaká levárna. Jak je to možné? Levičáci přeci bydlí na vesnici, volí komouše, pracují v JZD a baští tlačenku s pivem.

Ve středu (3.12.2014) proběhla extrémně nezajímavá debata na facebookovém profilu Paralelní Polis- projektu skupiny Ztohoven. Projekt nemá cenu sáhodlouze vysvětlovat, jedná se především, jak sami uvádějí, o „institut kryptoanarchie“, tedy centrum, kde je antiautoritářský boj sváděn ve virtuální realitě skupinou lidí, která má vcelku jasné hranice. Těžko hledat v Paralelní Polis nějakou sociální či kulturní diverzitu, což samo o sobě asi neznamená nic špatného.

Na zmiňované komentované fotografii je fasáda PP po akci, jejímž výsledkem je graffiti rovnice tvořené anarchistickým A a znakem dolaru. Výsledkem za rovnítkem je neuměle nakreslený penis. Vzdělanější diskutující odhalili autora, tedy levicového anarchistu, zatímco ta jednodušší rozšifrovala motivaci, tou je prachsprostá závist. Autora nápisu neznám, ale možná není náhodou, že k „útoku“ na PP došlo paralelně s obsazením žižkovské KLINIKY, kde oni levicoví anarchisté z komentářů budují kulturní a sociální centrum, kdo ví... Celá situace okolo obou zdánlivě spolu nesouvisejících center však skvěle ilustruje prohlubující se bipolaritu alternativní kultury a s ní souvisejícího životního stylu.

Tento svět s velice mlhavými hranicemi, někdy a některými nazýván jako pražská kavárna, častěji nijak nenazýván, si z drtivé většiny dlouho držel svou pozici na politickém ultrastředu nebo absolutní nepolitičnost. Záchvěvem snad mohl být jen nástup Karla Schwarzenberga do politiky v barvách TOP09. I tady však šlo spíše o adoraci knížecího majestátu, než o skutečnou politickou vyhraněnost. To bylo z velké části způsobeno žalostným nedostatkem alternativou přijatelných lidí ve veřejném dění. Tvrdé jádro anarchistů si vždy od této skupiny udžovalo odstup, nikdy se ale neprofilovali jako oponenti ani jako druhá strana téže mince. Přes to například na demonstraci 17. listopadu 2013, pořádané radikálně levicovými aktivisty a anarchisty, tvořili velkou část davu blokujícího neonacistický pochod právě typičtí přadstavitelé oné „pražské kavárny“.

Projevy rozporu mezi levou a pravou alternativou ale poslední dobou sílí každým týdnem. Příkladem za všechny budiž oslava 17. listopadu letošního roku na Národní třídě. Upřímná snada pořadatelů o nepolitičnost nebo alespoň o nepředpojatost byla napřed přerušena obrovským davem lidí pískajících na Zemana, kteří přes deklarovanou nepolitičnost nesli pikety například s přešktnutým portrétem Che Guevary na jehož rubu se skvěla podobizna Železné lady s nápisem „Thank You“. Pravděpodobně se nejednalo o recesi, jako u hashtagu #thanksobama, i když to tak může vypadat. Na dav s červenými kartami krátce po utišení pískotu reagovali zrovna vystupující Kyklos Galaktikos, kteří je bez všech skrupují poslali do míst, jejichž název se nestydí vyslovit snad jen Miloš Zeman, a zjevně zaskočené demonstranty vyprovodili prohlášením „Zlo není na hradě, zlo je ve vás.“

O něco později už křižoval Národní třídu průvod anarchistů pořádaný mj. iniciativou Ne rasismu! A Socialistickou solidaritou skandující protikapitalistická hesla nebo „není co slavit!“ Z okrajů koridoru, který slavící neslavícím udělali, zaznělo pár vulgárních výkřiků, které bohužel asi zabily jakoukoli možnost diskuze mezi „levičáky“ a „nepolitiky“ v ten den. Vedle těchto projevů zůstaly ve stínu jiné pokusy o politickou seberealizaci drobných hloučků ČSSD a Svobodných.

Vrátíme-li se ke vzkazu anarchokapitalistům na fasádě Paralelní Polis, je asi zřejmé, že barva mohla dostat smysluplnější využití na fasádě jiné instituce, skvěle ale společně s onou novotou zářící arogantní fasádou ilustrustruje postupné vzdalování a vůbec definování levé a pravé alternativy. Zatímco zajištění studenti zpoza svých Macbooků a červených karet deklarují nepolitičnost, vymezují se proti všemu, co smrdí levičáctvím a stupňují, už nějakou dobu trvající, elitářství pražských „hipsterů“. Zároveň anarchisté společně s autentickým kulturním okrajem, vytaženým ze špíny squatů a zkušeben, gradují svůj odmítavý a posměšný postoj vůči nim.

Možná toto odcizení oba směry vyburcuje k cílevědomější aktivitě, možná se kavárna nechá strhnout hlavním proudem, ve kterém marně lapá po dechu třeba takový David Koller. U těch druhých je totiž takový scénář nemožný. Možná pak přestanou na sebe nahlížet jako na rivaly a posilněni nově přilákanými se opět začnou ignorovat. A možná to taky dopadne na tu smradlavou věc, kterou se už nestydí vyslovit nikdo, kavárna, putyka ani squat.