Atentát na kulturu? Vyznamenání pro Michala Davida.

S mírným odstupem, ale přeci, se musím vypsat ze zatím poslední skopičiny (jak on sám bůhvíproč říká - šrapnelu) nejzbytečnějšího úředníka tohoto státu.

Zatímco u řady bizardních oceněných z minulých let je kontroverze způsobena celkem ostentativní servilností vyznamenaných vůči vyznamenávajícímu a nezasluhuje si tedy v podstatě jakýkoli komentář, neboť se jedná „jen“ o mocnářskou zhovadilost hradního pána, ocenění Michala Davida (a především předcházející a následná diskuze) je v mnohém zajímavější.

Nejjednodušší interpretace se nabízí v otázce motivace samotného Miloše Zemana udělit vyznamenání právě Davidovi, a navíc ještě tento záměr vypustit do médií s dostatečným předstihem nutným k bouřlivým spekulacím. Michal David nepatřil k nejvýraznějším Zemanovým podporovatelům v kampani a já osobně jsem do té chvíle ani nezaznamenal, že by se k prezidentským volbám jakkoli vyjádřil. Prezident tak celkem evidentně chtěl jen rozpoutat další úmornou výměnu shitstormů protizemanovských a prozemanovských elit a možná tak i přehlušit mnohé kontroverznější ocenění. V tomto případě je totiž dost obtížné názorového oponenta udolat nějakými tvrdými a validními argumenty, kýženým výsledkem je tak hádka samotná, nikoli její výsledek, který nepřichází.

Značně zpolitizovaná je také otázka vztahu Michala Davida k režimu před rokem 1989. Na straně odpůrců je často slyšet, že právě jeho angažmá v osmdesátých letech ho nejvíce diskvalifikuje pro získání státního vyznamenání. To bych s dovolením nechal ležet stranou, pokud vím Michal David nespolupracoval s žádným zločinným represivním orgánem víc než drtivá většina veřejnosti, nejspíš nikomu osobně neublížil a jeho přehnaná konformita ho nediskvalifikuje morálně, ale spíše umělecky, k tomu se ale vrátím na konci článku.

Nekonečně pitomější, ale o to zajímavější, jsou pokusy některých komentátorů všeho obhájit či shodit umělecké zásluhy Michala Davida bez ohledu na jeho příchylnost k prezidentovi. Sám Zeman (či Jiří Ovčáček, těžko rozlišovat) jako asi jediný argument uvedl vlastní pocit, že David dlouhá léta dělá radost velkému počtu lidí. Prezidentovi slouží ke cti, že, na rozdíl od některých komentátorů, tento dost relativní fakt neztotožňuje s uměleckou hodnotou.  Vyznamenal ho prostě proto, že ho lidé mají rádi (údajně). Potud OK, nicméně jaksi automaticky se pak nabízí otázka, proč jím nebyla dle tohoto kritéria nikdy oceněna například kapela Kabát, která pravidelně sbírá ceny popularity (Slavík i ceny Anděl za prodejnost) a na jejíž koncerty chodí desetitisíce lidí, notoričtí objížděči masových festivalů Kryštof a desítky dalších. Odpověď je nasnadě, nejde zde o Michala Davida a cokoli co kdy složil, ale o význam (chcete-li smysl) tohoto sdělení a zejména pak o osobu vyznamenávajícího a promyšlené budování jeho vlastní image. Michal David je v tom tak trochu nevinně, jen se bez odporu stal součástí Zemanovy kampaně proti údajným elitám.

Nejbizardnější debata se pochopitelně vedla ohledně umělecké a estetické hodnoty a oceněníhodnosti Davidovy tvorby. Petr Hannig v pořadu Pro a proti na ČRO plus předkládá nesouvislý seznam Davidových kvalit, ze kterých si má zřejmě posluchač poskládat obraz Michala Davida jako umělce, bez něhož by byl vývoj tuzemské populární hudby ochuzen. Argumentuje zejména údajnou kvalitou jeho kompozic, což je pro laika dost abstraktní pojem, i kdyby to byla pravda, a jeho řemeslnou kvalitou jakožto jazzového pianisty v době jeho nejranější kariéry. Zde je třeba poznamenat, že státní vyznamenání není koncipováno jako ocenění za nejlepšího pianistu roku 1982 ani nejlepší desku roku 2018. Cenu dostává osobnost, takže hodnotit je třeba celá jeho tvorba.

Jak se k takovému hodnocení postavit? Asi i nejzarputilejší fanoušek Michala Davida s vyjímkou Petra Hanniga nemůže tvrdit, že se jedná o vysoké umění, přesto se jim to líbí a nestydí se to přiznat, což je ostatně naprosto v pořádku. Vedle umění však máme jinou kategorii, která nás nenutí uplatňovat na jeho tvorbu stejná kritéria, jako na Rachmaninova, Dvořáka nebo Cage. Tou kategorií je kýč.

Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí o kýči píše následující: „Pramen kýče je kategorický souhlas s bytím. Ale co je základem bytí? Bůh? Člověk? Boj? Láska? Muž? Žena? Názory na to jsou různé, a proto jsou i různé druhy kýče: katolický, protestantský, židovský, komunistický, fašistický, demokratický, feministický, evropský, americký, nacionální, internacionální.“ Michal David svým fatálním přitakáním jakémusi duchu 80. let tuto Kunderovu tezi beze zbytku naplňuje. Sbírá céčka, pije kolu a žije nonstop. Znovu upozorňuji, že jeho vztah ke KSČ je zde irelevantní, nejedná se o komunisticky budovatelský kýč, ale o kýč jiného charakteru.

Kudera dále píše, že kýč vyvolává dvě slzy dojetí, přičemž až ta druhá je pro kýč určující. Nedojímá nás předmět samotný, ale fakt, že jsme dojati. Podobně mluví i teoretik umění Karsten Harries v knize Východiska moderního umění, když říká, že kýčem není milovat druhého člověka, ale být zamilován do vlastní zamilovanosti. Paralela s Davidem je opět více než evidentní. Málokterý jeho posluchač stále sbírá céčka a zažívá autentický prožitek při jeho poslechu, ale dojímá ho fiktivní vzpomínka, jaké to bylo když sbíral céčka a žil nonstop (nebo jaké by to bylo v případě mladších posluchačů). Zde se omlouvám za určitou redukci problému jen na textovou složku, jsem přesvědčen, že zkoumáním a komparací samotné hudby bychom dospěli k podobným závěrům, vzhledem k abstraktnosti hudby a její autonomii na jazyku, kterým se dorozumíváme i právě v tuto chvíli, by to však bylo na dlouhé psaní.

Přidám ještě dalšího estetika, který se kýčem zabývá, Tomáše Kulku. Ten v knize Umění a Kýč stanovuje tři nutné podmínky pro značení díla za kýč, které dohromady tvoří podmínku postačující.

1. Kýč zobrazuje témata, která jsou všeobecně považována za krásná, nebo která mají silný emocionální náboj.
2. Téma zobrazované kýčem musí být okamžitě identifikovatelné.
3. Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazovaným tématem.

Myslím, že první dvě podmínky jsou celkem srozumitelné, zásadní je třetí. Asi nikdo, teď už snad i včetně Petra Hanniga, nemůže tvrdit, že by hudba Michala Davida jakýmkoli způsobem probouzela lidskou představivost, umožňovala nám rozvíjet asociace jakýmkoli směrem či jen prostě o díle přemýšlet. Ano, pro jeho fanoušky je to zábava, podstatné však je, že, fanoušek nefanoušek, je to jen zábava a nic navíc.

Zásadní otázka zní: Je kýčovitost něco, co by mělo být překážkou pro udělení státního vyznamenání? Ještě zásadnější otázkou ale je, zda má prezident udělovat medaile „za umění“. Dle mého názoru k tomu nemá mandát fakticky ani přeneseně. Není odborníkem na kulturu, není ani sám umělcem nebo „umělcem“, nepůsobí v žádné instituci a jeho rozhodnutí je svévolné, není falzifikovatelné. Jeho mandát je politický a politické je i vyznamenání.

Celá anabáze s názvem Placka pro Michala Davida je tak jen otravným plynem vypuštěným do už tak vykopaných zákopů napříč společností.