Dnešní (23.9.2017) příloha Lidových novin Orientace přinesla obsáhlý článek prof. PhDr. Pavla Kaliny, PhD. týkající se nového ikonoklasmu v USA spojeného s údajně zacelenými ranami otrokářství, rasismu a občanské války.
Předně je nutné poznamenat, že u prof. Kaliny by na poli výuky dějin umění a architektury na vysoké škole člověk těžko hledal nedostatky, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Co se však týče jeho ideologických a náboženských dogmat a ochoty si je přiznat, je už věc jiná. Předmět zájmu v článku se však týká obojího, nejen jeho kvalifikované uměleckohistorické práce, což mě, přes moji nedovzdělanost, nutí vyjádřit nesouhlas s některými pasážemi článku, které se dotýkají spíše obecné morálky a logiky.
Autor v článku samozřejmě naráží na nedávné události okolo památníku generála konfederační armády R. E. Leeho, kde americký neonacista na protest proti jeho odstranění najel autem do davu protestujících proti pochodu hnutí alt-right a jednu ženu zabil. Prvním problémem, který Kalina řeší je však článek historika Kevina M. Levina, který se vyznává ze změny pohledu na ikonoklasmus po návštěvě Prahy, kde uvítal prázdná místa po monumentech komunismu. Kalina zde toto srovnání napadá tvrzením, že zatímco rasistické otrokářství na americkém jihu mělo oporu v demokratickém státě nebo státech a ústavě, komunistické režimy (patrně myšlen sovětský blok) představoval antidemokracii. Bylo by asi šílené nazývat demokracií zřízení, kde se vládnoucí garnitura dostala k moci převratem, ale systém, kde jeden člověk je majetkem druhého a volební právo je závislé napohlaví a barvě kůže, je demokratický jen s dost bujnou fantazií.
Ke komunistickým pomníkům snad jediné. Odstraňování pomníků svrhávaného režimu během a těsně po revolucích je nejen projevem lidového hněvu, ale především nutnosti k zachování autenticity režimu přicházejícího. V moderní historii je tedy motivace k ikonoklasmu jak zhora, tak zdola. Husitští duchovní by se svým kázáním působili pokrytecky, kdyby nezničili nákladná umělecká díla, dle jejich výkladu vykoupená krví běžných věřících. Stejně tak se nemohl v Československu budovat tržní kapitalismus s Leninem na každém druhém náměstí. To, že jsme toto počínání dovedli ad absurdum a nepřítelem svobody se staly i Priory a šedivá fasáda paneláků teď pomíjím, netýká se meritu věci.
Problémem celého srovnávání těchto dvou systémů ze strany jak Pavla Kaliny, tak jím zmíněného Levina, je fakt, že USA si po zrušení otrokářství neprošly žádnou, byť sametovou, revolucí, ale problém s rasismem se rozhodně nevyřešil sám od sebe. Jistě by se dnes nikdo nemohl divit čerstvě propuštěným černým otrokům, kdyby zničili pomníky, jež by jim oslavně připomínaly, že část svého života nebyli lidmi, ale věcmi. V tomto kontextu je Kalinova obhajoba postavy soudce Taneyho, jehož pomník byl odstraněn v Marylandském Baltimoru a který se jakožto soudce Nejvyššího soudu podílel na de jure legalitě otroctví v jižanských státech, zcestná. Zcestná zejména proto, že názory a dávno neplatné rozsudky a rozhodnutí lidí jako byl soudce Taney jsou i dnes stále živější, než bychom si přáli. Rány americké společnosti nejsou bohužel zaceleny a nic na tom nezmění ani Kalinova obhajoba Taneyho památníku jakožto „jemného přediva osobních vztahů a estetických preferencí americké společnosti 19. století”, které dokazuje tím, že (cituji) „Kousek od Taneyho pomníku pak stával dům, kde žila jedna z dcer Francise Scotta Keyho - autora americké hymny, který byl Taneyho dobrým přítelem.” Taková argumentace mi přijde téměř srovnatelná s obhajovaním například Hitlerovy busty před rodným domem Richarda Wagnera. Ti přece také tvořili jemné předivo osobních vztahů a estetických preferenci německé společnosti atd.
Zatímco odstranění soudce Taneyho nevzbudilo snad žádný rozruch, pomníky generála Leeho se jeví podstatně kontroverzněji, už jen kvůli pokusu o masovou vraždu uvedenou výše. Měly nebo neměly by se tedy jeho pomníky odstraňovat a mají nebo nemají afroameričané právo cítit se jejich přítomností uráženi nebo diskriminováni? Je třeba si nejprve uvědomit, že Robert E. Lee byl předně voják, nebyl politik a nebyl ani soudce. Otroky zřejmě vlastnil, jeho chování k nim je ale stále jablkem sváru historiků a kromě vojenské loajality k vedení státu, jemuž věrnost slíbil, zřejmě ničím nepřispěl k legalitě či ilegalitě a chodu otrokářského systému. Kalina v článku navíc uvádí pádnou argumentaci pro tvrzení, že boj o otroctví se vedl jinde než na bojištích občanské války a postoj severních států a i samotných odpůrců otroctví k postavení a právům afroameričanů často nebyl takový, jaký bychom čekali z dějin, jež napsali vítězové.
Proč se pak pod sochou generála Leeho vraždí, zatímco soudce legitimizující rasistické zákony nechává rasisty i jejich odpůrce chladnými? Zcela zřejmě se Lee posmrtně stal historickou obětí svých vlastních úspěchů a jeho zobrazení symbolem zastupujícím něco jiného, než byla skutečná historická osobnost. Vinit z tomo můžeme vedle černobílého povědomí Američanů o vlastních dějinách jen samotnou ultrapravici, která význam tohoto symbolu vytváří.
Aby se Pavel Kalina předem bránil pozdější kritice, používá dnes už zlidovělou figuru „kam až tohle zajde”, ostatně, článek nese název „Novodobí puritáni proti Konfederaci: Zbouráme nakonec i Kolumba?”. Uvadí příklad na první pohled pro každého z nás absurdní. Poničení pomníku Kryštofa Kolumba v Central Parku (byla mu domalována krev na ruce), čtenáře však nechává v pocitu, že se jedná o to samé jako u generála Leeho a soudce Taneyho a fotografie těchto tří pomníků také umístily Lidové noviny do středu dvojsrany vedle sebe, jakoby se jednalo o související případy ikonoklasmu. Absurdní na případu Kolumbus je samozřejmě fakt, že původním obyvatelům už Severní Ameriku nikdo nevrátí a příčítat genocidu indiánů někomu, kdo jako první zjistil, že existují a kde žijí, je pochopitelně nesmysl, který ze tříset milionů Američanů řeší snad jen vandal z Central Parku. Oproti tomu problémy spojené s otroctvím, institucionalizovaným rasismem vůči afroameričanům a segregací se táhnou americkou společností dodnes. Neskončily vítězstvím Unie v občanské válce a po událostech posledních let je bohužel zřejmé, že neskončily ani rokem 1965.
V závěru autor zmiňuje, že ikonoklasmus byl v historii často řízen vládnoucí menšinou a určen k ovládání mas. To je sice pravda, ale zde má toto konstatování evidentně podpořit všeobecný pocit spiknutí neomarxistických elit šířený takřka všemi pravicovými médii. Že slušnost je antitezí svobody slova. Že tyto všemocné (ale spíše vysněné) elity usilují o názorovou homogennost krásného nového Světa. Z tohoto předpokladu vychází ještě jeden Kalinův citát: „Výhodou ikonoklasmu je právě to, že definitivně končí debaty.”
No, při vší úctě, nezdá se mi.
