Je libo „lidskoprávní džihád“?

Toto volné zamyšlení původně vzniklo jako diskuzní příspěvek k článku M. Julišové o rizicích spojených s tzv. novou levicí.

Viz

Nová levice a lidská práva

Rovněž se musím článku zastat. Sám jsem byl svého času příznivcem tzv. nové levice, upřímně jsem věřil v její ideály, považoval jsem ji skutečně za „liberální“ (tedy svobodomyslnou) levici, ale její bagatelizování nebezpečí v podobě konzervativního islámu pro západní civilizaci tak, jak jsme ji dříve znali, , její příklony k různým postmoderním naukám typu, že pohlavní identita je utvářená pouze kulturními stereotypy (že biologické faktory na to nemají vliv), nebo že rodina je „sociální konstrukt“ (tedy něco „umělého“)…, to mě donutilo se přiklonit k levici tradiční. Dospěl jsem totiž k názoru, že ve skutečnosti je tradiční „konzervativní“ levice paradoxně více liberální než nová levice, která se sama právě jako „liberální“ tak ráda označuje.

Příklad: nemám nic proti adopcím dětí homosexuálními páry. Ale důležitější je pro mě, aby se zachovala svoboda slova i pro ty, kteří si myslí, že homosexualita je nemoc, aniž by dotyčný byl osočován z „ultrapravičáctví“. To je nepřekročitelný mantinel. Jsem plně pro faktickou rovnost žen a mužů, vadí mi např. platová diskriminace žen a malé zastoupení skutečných (ženských) žen v politice, ovšem různé nátlakové akce typu bojkotu pivovaru Bernard za „černou dvanáctku“, nátlaku na zrušení výstavy aktů v knihovně Akademie věd, snahy zavést de facto cenzuru pod rouškou „boje proti genderovým stereotypům v reklamách“, mě přímo děsí, na tom není liberálního ani zbla.

A takových příkladů by se dala najít spousta. Připadá mi pro to velmi výstižný termín Karla Dolejšího – „regresívní levice“, protože v mnohém připomíná plíživý návrat před rok 1989. Zajímavý je termín „represivní tolerance“, který použil „nový levičák“ Herbert Marcuse již někdy v 60tých letech, což je de facto něco jako politická hyperkorektnost na německý či švédský způsob. Nedávno jsem kdesi četl, jak se jedna švédská feministka rozplývala nad tím, že ve Švédsku jsou feministi všichni, protože veřejně si nikdo nedovolí o sobě prohlásit, že není feminista, protože je to „nekorektní“, a tudíž nebezpečné říkat nahlas.

Je to o to nebezpečnější, že ten proces je plíživý. Komunisti nastolili totalitu v řádu měsíců, ovšem to, o čem píšu se vyvíjelo několik desetiletí, velký zlom byla protestní hnutí v 60tých letech, po čěmž nastal na západ od železné opony tzv. „pochod institucemi“, kdy radikálové z nové levice postupně zaujímali místa napřed na univerzitách / akademické sféře, pak ve státní správě, na soudech, v politice…, pak tomu zřejmě napomohla i studená válka, v rámci níž a boje s východním blokem přijal západní politický mainstream (od SocDem přes liberály až po konzervativce) konsenzus, že listina práv a svobod je nové „písmo svaté“, rigidní, navždy dokonalé a neměnné, po konci studené války a po sjednocení Německa byla kvůli strachu z posílení německého vlivu tendence k prohloubení evropské integrace, kde to jen jde, a různé sociálně-inženýrské nápady nové levice se euro-mainstreamu hodily, zatímco vlastenectví bylo pro svou tendenci ke kritickému pohledu na přehršli euroregulací a demokratického deficitu EU zatraceno a odsouzeno jako „pravicový extremizmus“, nebo dokonce „neofašizmus“, přitom se účelově opomenul podstatný rozdíl, že zatímco fašizmus/nacizmus chtěl jiné utlačovat, zotročovat, či přímo likvidovat, současný nacionalizmus usiluje, až na hrstku skutečných nácků, jen o to, udržet v dané zemi tradiční hodnoty, jak je chápou tamější obyčejní lidé, odmítá se přizpůsobit tlaku na globální mixování různých kultur…, prostě „žít a nechat žít“ – u nás si budeme hájit svou kulturu a své tradice, u vás zase mějte své vlastní tradice a vlastní kulturu, nebudeme vám bohorovně vnucovat náš západní koncept…, jenže tohle nová levice nechce, protože se sama považuje za nositelku „nového náboženství“ a „nových světlých zítřků“, které je morálně povinna „šířit ohněm i mečem“. Kdo zabil Thea Van Goga nebo Luigi Guardiera? Nikoli muslimští radikálové, ale levicoví extremisté, přitom nešlo ani o žádné vrcholové mocipány, ani o symboly finanční oligarchie, jako v případě obětí levicového terorizmu 70tých let, ale o jednoho režiséra, který si dovolil natočit film kritizující islám, v druhém případě šlo o málo významného člena francouzské Národní fronty, tj. o nacionalistu, ale o žádnou „velkou rybu“.

Tak že by takový malý „lidskoprávní džihád“?