Víra, náboženství a církve

Krátká úvaha na téma významu, smyslu, prospěchu i nebezpečí (zkrátka vlivu) víry, náboženství a církví.

Jaký je můj postoj k víře, náboženství a církvím? Ty tři věci jsem vyjmenoval v pořadí podle toho, jaký vztah k nim mám:

Víra

Víra je velice důležitá. Nemusí to být nutně víra přímo v Boha. Může to být víra v dobro, ve spravedlnost, v lepší budoucnost (podmíněnou mj. i vlastním úsilím, nikoliv z čista jasna přinesenou Godotem). Víra ve smysluplnost a možný úspěch vlastního projektu. Bez víry se vše provádí o něco obtížněji než s ní, a některé náročnější záměry by bez víry (třeba i jen v sebe sama) nešly uskutečnit vůbec.

Náboženství

Náboženství mi nevadí, pokud je jeho vyznavač tolerantní k vyznavačům nábožentví jiných a pokud nijak nikomu neškodí. V tomto kontextu považuji za jedno z náboženství i ateismus. Přesvědčení o tom, že Bůh je, jako přesvědčení o tom, že Bůh není… přesvědčení jako přesvědčení. Člověk může být přesvědčen, aniž by se přesvědčil (jak kdysi upozornil Karel Čapek). Rozdíly mezi náboženstvími nejsou až tak podstatné – důležité je, aby nebylo dezinterpretováno a zneužito. Mnoho pravidel, přikázání, pokynů a zásad z jednotlivých náboženství má zcela pragmatický podtext – nepokradeš a nezabiješ je z celkem zřejmých důvodů zachováno i v dnešních civilních zákonech, nesesmilníš by mělo chránit před šířením chorob (nemluvě o morální stránce věci), naopak mnohoženství podporuje přírodní zákony šíření genů silnějších jedinců pro usměrňování demografického vývoje; a krávy se někde nemají pojídat proto, aby si je místní hned všechny nesnědli, a měli tak dlouhodobě zajištěné mléko, pracovní sílu a dopravu. Pokud je daný jedinec tolerantní k vyznavačům jiných náboženství a nijak nikoho nepoškozuje, tedy chová se slušně, tak je mi jedno, jestli je zapřísáhlý ateista, nebo ortodoxní muslim.

Církve

Církve jsou organizace. A ve vyšších vrstvách jejich hierarchie může probíhat nečistý boj o funkci (o vliv, moc a peníze), popírající vše, co církev hlásá a stavějící vše z daného náboženství na hlavu. Už jen to, že církve provozovaly odpustky, ukazuje, že jim přinejmenším někdy šlo o dobro ve společnosti mnohem méně než o vlastní prospěch. Především dříve, kdy měly církve velký vliv, byly dost nebezpečné. Pomáhaly panovníkům dle potřeby podněcovat nenávist, a ve jménu Boha se zabíjelo, útočilo, okupovalo, pořádaly se křižácké výpravy… A v jiných, pro nás zatím exotických, církvích toto riziko hrozí a občas se prakticky projevuje i v současnosti. Dnes naše domácí církve nejsou nebezpečné, protože už nemají svůj někdejší vliv. V menší míře jsou ale nebezpečné některé extrémní církve (či sekty), které občas mohou způsobit nějaké lokální osobní neštěstí.

Obecně ale církve, když budou mít vliv, mohou být velice nebezpečné, a to plošně. Což se ale nevylučuje s tím, že konkrétní lidé, již pro církve pracují, mohou vykonávat velice prospěšnou a užitečnou činnost – takový vesnický farář může např. mít funkci psychologa a pomáhat lidem v jejich trápeních. Systémově pak některým církvím jako celkům nelze upřít zásluhy v oblasti humanitární pomoci.

Souhrnně osobně …a zase církve

A jak to mám já? Jsem bez vyznání, ale nikoliv ateista. Znám pár situací, kdy se projevily zákonitosti, které seriózní věda nepopsala a neuznává. Bylo to cosi, co by se dalo považovat za náhodu, kdyby to ze statistického hlediska nebylo tak extrémně nepravděpodobné. A je mi úplně jedno, jestli tomu budeme říkat spravedlnost (v některých případech) nebo štěstí a telepatie (v jiných případech), Bůh, či doposud neznámé přírodní zákony. Takové slovíčkaření vede jen ke hledání rozdílů mezi vírami a vzniku rozporů mezi jejich vyznavači, aniž by vystihovalo rozdíly mezi pravou podstatou či vnějším chováním jevu.

Věřím, že má smysl chovat se slušně a neškodit ostatním. Ba věřím, že se to z dlouhodobého hlediska vyplatí ve všech smyslech toho slova.

A nepotřebuji kvůli tomu každou neděli v 9:00 nastoupit do kostela, ani nemusím opakovat normované standardizované texty k zpěvu či přednesu přesně podle předpisu, ani necítím potřebu kvůli tomu být nějak konkrétně oblečen či dodržovat konkrétní rituály. A rozhodně nemám potřebu vtloukat lidem do hlavy, že by to či tamto měli provozovat či vyznávat i oni a při jejich neuposlechnutí přejít k násilí a nenávisti.

Násilí a nenávist v zásadě všechna náboženství odsuzují (ano, včetně těch, která teď nejsou mediálně chválena), jenže potíž je v tom, že základní manuály (Bible a Korán) jsou napsány poněkud volně (neexaktně až nesrozumitelně), a tak umožňují agresivním církvím dezinterpretaci za účelem podněcování k šíření násilí a nenávisti. A nejen volně, i obsáhle – v těch knihách je toho tolik, že si tam každý někde najde to, co se mu hodí do krámu – třeba onu výzvu k agresi, když ji vytáhne z kontextu.

Ale jestli někomu církev (spíše tedy jeho víra provázená činností konkrétního člověka, pěšáka v první linii církve) pomůže překonat těžkou životní situaci a znovu se rozjet vstříc lepší budoucnosti, budiž mu to přáno.

A přestože (či protože) jsem tu o církvích napsal i leccos kritického, musím poznamenat, že při cestách Evropou jsem záměrně navštívil nějaké ty kostely, synagogu či mešity – protože jsou projevem ne jen církve, ale především kultury, nejen ve smyslu kultura = (umělecká činnost), ale především ve smyslu kultura = (jedna civilizace či její část). A vždy jsem důsledně respektoval kulturní zvyklosti a požadavky dané církve/kultury. Zatímco u nás jsme coby postkřesťané zvyklí, že je slušné při vstupu do kostela smeknout; tak v mešitě byli rádi, že jsem si na hlavě nechal šátek uvázaný na piráta; a když jsem prostovlasý přišel k synagoze, zapůjčili mi na hlavu jarmulku, abych se mohl podívat dovnitř. Podobně při příchodu do starého muslimského kláštera, kdy jsem vlivem počasí měl krátké cyklistické elasťáky bez termonávleků na kolena, jsem byl, stejně jako ostatní kolena ukazující návštěvníci, vybaven univerzální omotávkou kolem pasu (něco mezi sukní a zástěrou), abych kolena schoval. Tradice jsou důležité, a byť jsou mnohdy šířeny jen dogmaticky („má to tak být, je to norma“), tak obvykle mají rozumné příčiny, byť už třeba zapomenuté. A povinnou plochu oblečení má každá společnost definovanou jinak. Místní kulturu je třeba respektovat, to je základ.

[www.adamek.cz]