Je zvláštní, jak některá setkání v člověku zůstávají

-náhody, které jsou nějak "jiné" a stojí za vzpomínku a zamyšlení. Skoro mi připadá symbolické, že právě teď o Velikonocích jste to sepsal. Připomíná mi to můj zážitek: http://cejpkova.blog.idnes.cz/c/199398/Jak-jsem-potkala-samotu.html#t2

Posílám karmu a přeji hodně šťastných kilometrů na kole

Snad to tak mělo být

Víte, co je paradox?

Ten člověk si ve chvíli, kdy jste se rozcházeli, možná říkal, že jste mu sice poradil, kde je Šimkova ulice, ale to hlavní, co po Vás chtěl, abyste s ním chvíli cosi sdílel, jste buď neslyšel, nepochopil nebo nechtěl udělat.

Netuší, že na něj od února myslíte a že ve Vás ten příběh musel zrát, až jste byl schopen jej vtěsnat do slov.

Vy jste tenkrát myslel, že nechce on a on myslel, že nechcete Vy - možná stačilo, aby každý z vás udělal o jeden krok víc, že?

Nebo to bylo dobře...všechny příběhy nemusí mít jasný konec. Třeba to tak mělo být.

To není špatné!

Líbí se mi víc zachycení a praní se s příběhem , nicméně respektuji útvar úvahy.

To vaše psaní mi silně připomíná

tu historku jak trpaslíci šili svatební šaty pro Sněhurku.

Že to neznáte? Googlujte, chlapče, Googlujte