Vážený pane Bednáři, kdybyste mi to psal před několika měsíci, myslel bych si, že mluvíte z hladu. Ale když už jste svému úsilí věnoval tolik času a s dopisem se psal, odpovím Vám. A protože před Vámi "nemám co skrývat", odpovím Vám rovnou dopisem otevřeným, aby se i čtenáři mohli pobavit stihomamem Vaší pacifistické organizace.
Ano, byl jsem zaplacen. Je to sumička příjemná, zakulacená, řekl bych - baculatá. Vlastně, abych byl upřímný, je tak kulaťoučká, že už vlastně do práce chodím jen pro zábavu. Kdybych chtěl, jsem už nadosmrti zabepečen. Ale protože mne baví diskreditovat Vaše hnutí a produkovat manipulativní informace, které Vás mají záměrně poškodit, nemohu zůstat doma. A tak chodím do práce i nadále a svůj plat redaktora dávám na charitu. Žiji pouze z onoho úplatku.
Možná by Vás zajímalo, jak se to dělá, jak se úplatek přebírá, kdo mi ho dal a za jakých okolností. Jsem otevřený, a tak se svěřím i s nějakými detaily.
To bylo tak. Při cestě do práce mi na mobil přišla sms zpráva ze skrytého čísla. Mám stát o půlnoci v telefonní budce na Václavském náměstí vedle stánku s klobásami. Přesně úderem dvanácté se mi kdosi ozve. Vše proběhlo přesně, jak neznámý pisatel uvedl - o půlnoci stojím v budce, automat drnčí, zvedám sluchátko. Na druhém konci byl Marek Dalík nebo alespoň někdo, kdo se za něj vydával, protože se tímto jménem představil. Překvapilo mne to, normálně se neznáme. "Jste ochoten napsat nějakou prasárnu na účet těch bláznů?" zeptal se a já polkl vzrušením z této konspirativní situace. Ta přímočarost mne zaskočila, ale dobře jsem bez bližších indicií věděl, koho má Marek na mysli. A protože Ne základnám opravdu nemám rád, bez rozmýšlení jsem kývl. "Zadarmo to nebude," dodal lobbista. To mne potěšilo, i když pro peníze to nedělám. Zkrátka tady chci americký radar, to je vše. Ale když mi ještě někdo nádavkem zaplatí, proč bych takovou nabídku odmítal? Ostatně, každý splácíme hypotéku, ne? vzpomněl jsem si na větu z jednoho filmu.
Nedalo mi to ale a zeptal jsem se, zda se platí předem nebo až po vykonané práci. Chtěl jsem tajemnému Dalíkovi nadiktovat číslo účtu, ale takhle se to prý nedělá, opravil mne. Začervenal jsem se, taky mne mohlo napadnout, že úplatek se předává většinou v igelitově tašce. A nebo alespoň v kufříku.
Zřejmě mi důvěřovali a nebo mne chtěli motivovat, těžko říci. Skutečností je, že jsem dostal zaplaceno předem. Prý si už něco vymyslím. Můžu napsat cokoli, jen ať to bude drsné. Třeba je nějak spojit s teroristy, nebo tak nějak podobně.
Zbývalo už dojednat, kdy a jak převezmu ty peníze. Zítra přijde někdo na recepci, řekl hlas ze sluchátka. Jakmile mne uvidí, položí kufr a bude spěšně odcházet. Nemám se za ním dívat a nijak ho kontaktovat. Očekáváme nějaký článek do týdne, zazněl hlas už poněkud výhružněji.
Druhý den jsem si připadal jako ve snu nebo spíše jako v nějaké bondovce. Při telefonátu z recepce se mi lehce zpotily ruce, spěšně jsem se odebral do přízemí. Snažil jsem se nedívat za odcházející postavou, ale koutkem oka jsem přece jen zahlédl známou tvář. To si myslí, že nepoznám Šloufa? říkal jsem si pro sebe na adresu Dalíka a mířil k opuštěnému kufru. Nepřekvapilo mne, že v tom Miroslav Šlouf a Marek Dalík jedou spolu, překvapilo mne spíše, že Šlouf neposlal za sebe někoho neznámého a riskuje takto sám. Ale zřejmě chce být u všeho, proč ne. Je to frajer, musel jsem uznat.
Zbytek ale tak jednoduchý nebyl. Počáteční euforii i radost mé snoubenky ze snadno nabytých peněz po pár dnech začala kazit obava, že nevím, jak svému úkolu dostát. Přemítal jsem nad tématem, v noci nespal. Ne základnám je organizace čistá jak lilie, bylo problém na ni něco najít, aniž by to působilo přehnaně. Když se už blížil termín odevzdání článku a já stále neměl ten správný nápad, v zoufalství jsem napsal Alexandru Vondrovi. To je americký agent, ten mi určitě nějak poradí, říkal jsem si.
Nezklamal. Odkázal mne na jeden rozhovor, ve kterém mluvčí Ne základnám Jan Májíček chválí teroristy z Hizballáhu. Ten Saša je ale hlava. Mraky nade mnou se v mžiku rozestoupily, ozářilo mne světlo inspirace a článek mi šel od ruky jak málokterý. S výsledkem jsem byl spokojený, stejně jako mí šéfové v práci. Když text vyšel, poznal jsem, že jsem udeřil hřebíček na hlavičku. Dostavily se i pochvalné reakce. Faxem mi přišla zpráva od exprezidenta Havla. Děkoval mi a několikavěté uznání neopomněl doplnit nezbytným srdíčkem. Proto mám svou práci rád, baví mne a jsem šťastný, když mne politici chválí.
Večer jsem pak šel na pivo s Vlastimilem Tlustým a když jsem mu celou historku vyprávěl, popadal se za břicho a hned psal esemesku Janu Moravovi. Ten odepsal, že už to také četl a že je to opravdu kvalitně napsaná kauza. A až prý budu příště něco potřebovat, ať se neváhám obrátit, mají prý Mrázkův archív a tam je prý úplně vše.
Od té doby jsem spokojený člověk. Úkol jsem zvládl a nezastírám, že jsem na sebe patřičně hrdý. Splnit politické zadání, napsat kontroverzní text, pohanět pacifisty, podpořit radar a ještě za to nadosmrti zabezpečit rodinu... To se zkrátka musí umět.
Tak, pane Bednáři. Tak nějak to bylo. Ti další novináři, které zmiňujete, asi budou zatloukat, ale já to nemám ve zvyku. Jsem přímý člověk a za svou práci se nestydím.
srdečně zdraví
Adam B. Bartoš
DOPIS JANA BEDNÁŘE
V Praze 13. 10. 2008
Vážený pane Bartoši,
v politických kruzích se objevila spekulace o tom, že osm českých novinářů bylo zaplaceno, aby diskreditovali odpůrce radaru. Vzhledem k tomu, že o skupinách protestujících proti radaru bylo publikováno značné množství nepravdivých a manipulativních informací, máme důvod se domnívat, že tato informace je pravdivá.
Chtěli bychom se Vás zeptat, jestli jste dostal od někoho zaplaceno za uveřejnění článku, diskreditujícího odpůrce radaru, a jestli Vám někdo kromě Vašeho zaměstnavatele platí za to, abyste se ve svých článcích zabýval problematikou radaru.
Vznikl článek s názvem "Mluvčí Ne základnám sympatizuje s teroristickou organizací", publikovaný 20.3.2008 na serveru iDNES.cz, z Vaší osobní iniciativy, nebo jste článek vypracoval na něčí zadání?
Děkuji za odpověď
S pozdravem
Jan Bednář
za hnutí Nenásilí
www.nenasili.cz
