Mniška, bonbóny a kanasta

Čekala jsem velikou budovu za zdí. Myslela jsem, že se stranou od Seoulského hlučícího mravenčení setkám s rozjímajícími, vážnými a úslužnými buddhistickými jeptiškami. Připravovala jsem se na strohost a odtažitost.  

 Představovala jsem si, že nás vezmou jen do nějaké modlitebny, kde budeme sedět a hovořit o Buddhovi. Jako správné, trošku tajně pokřtěné husákovo dítě jsem měla náboženský život spojen s krásnými, leč nevytápěnými kostely, kde není záchod a život se odehrává kdesi, kam jsem neměla přístup. Mše pro mě bývala nudné one man show, a tak jsem do oblastního minibusu, směřujícího do části města, kde bydlela duchovní autorita, která nás pozvala na návštěvu, nastupovala se smíšenými pocity. 

     Dveře minibusu se se sykotem otevřely, autobus vyplivl cestující, hydraulika vypustila vzduch, jako by si vozidlo odfrklo, a zavřely se, jako všechno v Koreji, prudce.  Drrrrrn a byl pryč. Nebylo mi jasné, kdy řidič stihl přeřadit. 

    Rozhlédla jsem se. Ano, všechno tu je prudké. Hory, rychlost městské hromadné dopravy, povaha místních obyvatel. Vyfuněli jsme kopec. Pár schodů, vyvýšený práh a za posuvnými dveřmi hala, zařízená v korejském stylu - po obvodu zdí pár truhlic, přenosný jídelný stůl a uprostřed prázdný prostor. Samozřejmě se sedí na zemi, podlaha je vytápěná. Halou svižně procupitává několik žen různého věku kamsi dozadu, za další posuvné dveře, které se zanedlouho otevřou a vychází mniška, bhikkhuni (kor. bikchuni) . Je oblečená v tradičně šedém obleku, oholená hlava, má bystré oči a bělostný, laskavý úsměv. Ani ona nejde rozvážně, jak bych od duchovní autority očekávala, je veselá, přátelská, temperamentní. Zve nás do modlitebny. Byl to velký obývací pokoj se zlatou sochou Buddhy na prostém oltáři. 

Nikdy mě nenutila meditovat, recitovat sútry, nebo provádět fyzicky náročné klanění se (tradičních 100 poklon je série pokleků, úklon a protažení páteře, mírně připomínající pozdrav slunce), stačilo jí, že pozoruji, co dělají ostatní. Chodila jsem k ní ráda. Postupně jsem vyrozuměla, že jde o její vlastní svatyni, na jejíž výstavbu a mniščino studium se složila celá rodina. 

Chod kláštera zajišťovalo vedle matky mnišky několik žen, které sem nosily jídlo, připravovaly kimčchi (nakládané zelí) a čas od času velmi rychle poklidily. Byla období, kdy bylo v klášteře spousta jídla. Všechny přílohy, zvané pančchan, ženy vyráběly doma a byly vynikající, vždy jsem se nejvíc těšila na lotos v medu. 

Přišly Vánoce. Na koleji nebylo co dělat, vařit nebylo kde, cukroví bylo drahé, menza nefungovala, kamarádi se rozprchli do domovů, nebo na Bali, byla zima, tma a vzduch znečistil popílek. Já ale chtěla slavit. Napadlo nás vydat se k bikkhuni. 

Připadalo mi, že i ten kopec pohasnul. V klášteře bylo chladno. Mniška toho dne seděla na podlaze a roztrpčeně konstatovala, že je to období nanic, protože všichni blbnou s dárky a do kláštera nikdo nechodí. 

Nesměle jsem vytáhla bonboniéru, kterou jsem jí koupila cestou. 

Tu si dáme až po jídle, vyhlásila, poslala svoji asistentku do kuchyně. Poněkud zklamaně dodala, že toho prý moc není, protože nikdo nic nepřinesl. Narovnala jsem si nohy, které mi za tu chvíli, strávenou v marném pokusu o poloviční padmasanu stihly zdřevěnět a šla pomoci s přípravou. Byl zrevidován obsah lednice, z toho, co bylo uvnitř sestaveno slavnostní menu a zanedlouho se na stole ocitl základ korejského stravování - polévka, rýže a kimčchi. Počet příloh se tentokrát rovnal nule. A úplně nám nechutnalo. Možná to bylo tím prázdnem, co klášter najednou opanovalo. Ve svatyni se nesvítilo, pozlacená Buddhova socha na oltáři pouze odrážela světlo z chodby a její jindy vlídná autorita, podtržená měkkým svitem svíček a lampionů, působila trošku strašidelně. Oltář, který se v běžném provozu prohýbal spoustou láskavě naaranžovaných laskomin a ovoce, sloužícího jako oběť Buddhovi a bodhisattvům (také však mnišce), zel prázdnotou. Náboženské zanícení se na těch pár dnů přelilo do kostelů a tady se usadila osamělost. Večeřelo se velmi rychle. Po jídle tradiční čaj, k němu mniška otevřela  bonbonieru. Vybrala jsem ji podle nejpřísnějších kritérií: krabička vypadala hezky, byla cenově snesitelná a zdobily ji krásné čínské znaky, které jsem neuměla přečíst (běžná korejština má svoji abecedu a znaky se dávají v případě potřeby jen do závorky). Jinými slovy jsem neměla ponětí, co kupuji.

Abychom se nenudili, vytáhla svatá žena odkudsi karty. Prý ať ji a asistentku naučíme nějakou tu západní hru. Vyhrála to kanasta. Opravdu ... seděli jsme na zemi, karbanili a ty dvě mlsaly. Zdvořile jsme odmítli si dát s nimi, když jsme viděli, jak jim chutná. 

"Není v té čokoládě náhodou rum?", zeptala se nad téměř prázdnou krabičkou do té chvíle striktně abstinující bikkhuni. 

"Ne...!", dušovala jsem se, kde by se v Koreji vzala čokoláda, plněná likérem, ale ochutnávka jednoho exempláře mě přesvědčila o opaku.

Bylo pozdě zachraňovat situaci. Mniškám hořely tváře. Už se nedalo nic dělat. Zbytek našeho tandemu se mlčky rozpačitě usmíval. Zvolila jsem podobnou taktiku a překvapeně pozorovala, jak se nám rozjíždí mejdan. Korea bodovala, všechny tercie, esa a žolíky se přestěhovaly na stranu sakrálního týmu. Jakmile některá brala balík, začala se rozjařeně houpat ze strany na stranu, což mi připadalo fyzicky nemožné, protože ony neseděly jen v poloviční padmasaně, to jejich byl opravdový lotosový květ. 

Nastal okamžik, kdy naše milá bikkhuni vynášela zásadní kartu. Nadšeně zvedla ruku a s překvapivou razancí vyhodila kvéčko. Soustředění na tento pohyb ji dokonale uvolnilo. Vypustila přetlak snad všech sojových bobů a fazolí, které ten den snědla. Zkrátka si pořádně prdla. V Koreji je pšoukat dovoleno kdykoli a kdekoli, jen to nesmí moc hlučet a smrdět. Je společenským faux-paux si meteorismu vůbec všímat, protože to, čeho si člověk nevšímá, neexistuje. Obzvláště u vážených duchovních autorit je výrazem krajní nezdvořilosti byť jen pohnout brvou, je-li člověk svědkem něčeho takového. 

Nic by se nestalo, kdyby v následujícím kole nevyhrála. A kdyby ještě nějaké luštěniny nepotřebovaly na vzduch. Opakovaný vtip přece není vtipem...

Byl. 

Nepomohlo nic. Napřed nám jen cukly koutky rtů. Korejky překvapeně zvedly oči od karet. Tím samozřejmě přilily olej do ohně. Vybouchli jsme smíchy. Prý čemu se smějem. Ale nebylo třeba nic vysvětlovat. Došlo jim, že se nametly, karbaní a do toho to začalo smrdět. A v té chvíli se rozřehtaly na celé kolo. Připadalo mi, že to bylo poprvé v životě, nebo po velmi dlouhé době.  

Toho večera se mi odsud nechtělo. Nechtělo se mi ani jindy.

Mniška byla světluškou nad spící loukou. Věřím, že tam někde v Sukhávátí (budhistický ráj) ví ...