Klášter

Občas mívám pocit, jako by se zastavil čas a nebyl. Byla jsem tehdy poprvé v Koreji. Letní kurs o Zemi jitřní svěžesti. Pozdní odpoledne. 

Sjeli jsme s hlavní silnice a pokračovali lesní cestou. Ve 14. století se buddhismus ukryl v horách před novou vládní doktrínou - konfucianismem. 
     Přivítal nás mnich v šedém oděvu z hrubého plátna. Vyholená hlava, na nohou bílé, na špičce zahnuté, boty. Brána do kláštera byla otevřená. Prošli jsme pod prohnutou stříškou na dvou mohutných kmenech, tvořících bránu, mohutná vrata se zavřela, před námi se otevřel nový svět a od té chvíle jsme nesměli mluvit. 
     Ubytovali nás ve velkém pokoji s vyhřívanou podlahou. Byla příjemná. Rozprostřeli jsme na ni své ibul (tenké matrace) a rozhlíželi se. Celá budova byla umístěna kousek nad zemí, nestála na základech, vyhloubených v zemi. Okna byla ze dřeva, tabulky z tradičního ručního papíru. Komáři…Smíšené pocity. Spánek.
     „Tuk…, tuk…, tuk …“ – čtyři ráno. Mnich, bubnující na malou kulatou tykev pomalu a klidně kráčí kolem komplexu budov, rytmicky brumlá sútru. Víčka jsou zlenivělá. Je tmavě šedo. „Tuk“…vstávej! 
     Poslechnu, vstanu a jdu k prameni. Malé korýtko, vyhloubené v kameni, sbírá pramínky ranní rosy. Voda je ledová. Uvědomuji si hranice svého těla. 
     „Dong“, ozve se po chvíli vznešeně z altánu. 
     „Dong“, promluvil buben-sud, visící pod stříškou. „Dong, du, dum“, ze šedi vystoupí klášterní budovy. 
     „Dong, dum, dum“ střechy jsou kopií obrysů údolí. 
     „Dong“, sluneční paprsky nesměle líbají rosu. „Dong, dong“, přísnost skal nabývá s východem něžnosti, „dong, du, dong, dong, du, dong“ vystrčí na odiv bachraté pupíky…
     „Dong“, zvuk bubnu postupně zrychluje. Nabývá rytmu. „Dong, dum, dum, dong, dum, dum“, vlní se, valí se, zaplní údolí, vrazí do úpatí, vrací se ozvěnou… „Dong“, další takt, „dong, dum, dong, du, dum“, srazí se s předchozím, „dong, dum, dong“, přeskočí dunění, „dong, dum, dong, du, dum“ zmizí zpět ve víru, “dong, dum, dong” znovu vypluje, mohutní, roluje, tepe a “dong”…
     Odkudsi vycházejí mniši… Zpívají sútru. Hlubokým hlasem. Jediným tónem. A jdou. Rozvážně. Údery. Splynuly se zpěvem… Vodopád… Není znát kde jeden skončil a druhý započal. A oni kráčí. A jsou jedno. A každý sám. A buben vře. A za každým krokem pak na zemi dopadá sluneční svit. 
     ”Doooong.”
     A ticho. 
     A je nový den. 
     A srdce bubnuje.
     A já jsem jiná.