Ženy? Muži? ... taková malá manželská hádka

Stará ohraná písnička. Muži versus ženy. Všichni si navzájem myslí, že narodit se jako opačné pohlaví, život by byl jednodušší.

Vždycky jsem byla alergická na takové to: „Nojo ženský, ty to mají jednoduchý, sedí si doma, užívají si mateřskou a my, chapi, abysme je živili.″

Můj muž byl vždycky uznalý a i v době, kdy jsem byla doma s dětmi, mi pomáhal, klidně je pohlídal a neměl nikdy problém nakoupit.

Až dnes mi spadla čelist.

Já jsem doma a on mi volá. Domlouváme se, jestli se půjdeme spolu proběhnout a mám-li na něj čekat, až dorazí z práce nebo půjdu sama v poledne.

„Vždyť můžeme jít i dýl, je už vidět,″ bezelstně nahodí.

„Já nemůžu, mám v šest schůzku s klientem,″ odpovídám klidně.

„No a co!″

„No a co, asi se musím dát trochu do kupy, umýt vlasy, vyfoukat. To víš, já to nemám tak jednoduchý jako ty, utřít a jít,″ stále ještě v klidu, netušíc, co se bude dít. Směju se.

„No já to taky nemám tak jednoduchý, jak si myslíš, musím se každej den holit!″ dí on. A prý celou čtvrthodinu!

Co mi to tady vykládá, podivuji se a spustím: „Taky se musím holit.″

„Ale každej den snad ne,″ napadá mě zákeřně zezadu. Musím přiznat, že se opravdu nemusím holit denně, alespoň zatím.

„Já si zase denně musím malovat obličej na ksicht,″ kontruji já a očekávám vítězství.

„Hmm, to je toho, jak tě znám, uděláš fik fik a jsi hotová,″ usazuje mě zpátky na zadek. Má pravdu, nechtěně musím souhlasit.

„Jo, ale já jsem rodila,″ vytahuji ze zálohy třicet, dvacet šest a dvacet let staré záležitosti, dle mého nejtěžšího kalibru.

Ale zdá se, že ani tento na něj nezabírá: „Co? Víš jak jsem přitom trpěl já? Tři dny mě bolela hlava a ještě jsem musel doma uklidit ten neskutečnej bordel. Možná ty porody nebyly tak hrozný, když tě za tři dny pustili.″ Tak bolest hlavy a že chudák musel uklízet si pořád pamatuje, ale přitom ani neví, kdy mám narozeniny. Začíná se ve mně vzdouvat vztek. Cítím, že se nám ten hovor posunuje jinam, než jsme chtěli. Totéž asi pociťuje i on. Žijeme spolu oněch třicet let, tak se už docela známe.

„Tak víš co, já už musím končit,″ uzavírá nesmyslnou debatu rozumnější.

Pokládám telefon a pokračuji ve vaření.