Zákon padajícího h*vna

„Pavlíku, pocem a přestaň tady tak lítat, ať se neztratíš,” pokárá matka synka. „Ty si strašná, to na toho kluka musíš furt hulákat?” je pokárána ona od manžela. "Proč mě pořád okřikuje?" pomyslí si nejen matka, ale i synek.

"No dobrá, nebudu si ho všímat, ať se stará von," říká si v duchu matka, "pěkně mě štve, nevím, proč musí tady v lese kouřit, jóó to jsem si pomohla, když jsem ho přemluvila, aby šel s námi do lesa na výlet. Myslela jsem, jak to bude fajn, že budeme zase po dlouhý době spolu. Měla jsem mu ustoupit a nechat ho jít s Karlem do hospody. No, kdyby neměl slušnej plat, tak nevím, nevím, to je pořád někde pryč, v práci, na fušce a kluka si nevšimne, jak je rok dlouhej, je nervózní, na mě pořád řve... tuhle, jak jsme se s Vaškem potkali, ten se na mě tak hezky usmíval."

Zamyslela se, zapomněla kde je, na synka i na realitu a na tváři se jí objevuje úsměv.

Najednou se ozve hurónský řev: „Kde je to dítě?”

„Já nevím, já ho nehlídám, přece jsi to nechtěl,” lekne se a najednou je svět celý černý.

„Jak nechtěl? Nevíš, jaký nebezpečí na něj uprostřed lesa číhá? Jestli se ztratí, tak si mě nepřej,” rozčiluje se znovu otec.

Zběsile se rozběhnou po lese a oba volají z plna hrdla na synka. Jejich stav se blíží srdečnímu kolapsu. Jakákoli snaha o to být konstruktivní mizí. Náhle se chlapeček vynoří zpoza smrčku. „Byl jsem se vyčůrat. A viděl jsem srnku,” radostně oznamuje svým rodičům.

Otec mu vlepí pohlavek. Chlapec se rozpláče. Nechápe, proč jej mlátí, vždyť se byl sám vyčůrat. Zachoval se jako dospělý chlap. Matka jej konejší. Manžel se na ni oboří: „Kdybys ho jen nerozmazlovala, tak by furt nebulel. A ty už sakra přestaň řvát. To je psycho, člověk má chvíli volno, aby si vodpočinul. Že já blbec radši nešel s Karlem do hospody.”