Zakázané věty aneb Jak udržet harmonický vztah

Po třiceti letech manželství jsem pochopila, že určité věty jsou pro mě tabu. Pokud chcete prožít s jedním partnerem celý život... Nikdy, opravdu nikdy, se neptejte své drahé polovičky:

1. Nemám v tom velký zadek?

... můj muž o sobě tvrdí, že je "dolňák" a zadky se mu dokonce líbí (já to sice nechápu, ale to je jiná písnička!). Jakékoli jemné nuance ve velikostech od mini zadečku po zadek větší u jinak štíhlé ženy nepozná. Rozezná až velikost několik XL u obézní ženy. Co má asi na tuhle otázku odpovědět, když zadek jeho ženy je pořád téměř stejný...

2. Nezdá se ti, že jsem ztloustla?

... při této otázce zatáhnu břicho, vystrčím prsa, natočím se bokem, abych vypadala co možná nejlépe a čekám, že řekne: „Ne, vypadáš fantasticky.” Přitom ho hypnotizuju pohledem a v duchu mu napovídám: „Řekni to, řekni to!” Telepatický přenos evidentně nefunguje, protože dodnes neví, co má odpovědět. Nikdy se mu nepodařilo správně odpovědět. Kromě toho nepozná, jestli jsem přibrala deset deka. A ještě ke všemu je mu to úplně fuk. ...

3. Já jsem ti to říkala...

... ať už se to týká směru jízdy v autě či výchovy dětí, žádný muž nemá rád tohle naše rádoby moudro. Škrtnutím této věty ze svého slovníku, pokládáme stabilní základ harmonickému vztahu.

4. Ty jsi si nevšiml, že jsem byla u kadeřníka?

... muži nevnímají detaily a pokud změna není na první pohled patrná, nejsou schopni ji postřehnout. Jedině snad, že by ráno odešla z domu dlouhovlasá blondýna a večer se vrátila punkerka se zelenofialovým čírem na hlavě. Pak by možná na chvilku zbystřil. Tedy pouze v případě, že v televizi právě neběží důležitý sportovní přenos. (Podotýkám: všechny sportovní přenosy jsou důležité, ženy, pozor!) Pokud ale máme jen zastřižené konečky a pěšinku napravo místo nalevo, neočekávejme, že jakmile nás spatří ve dveřích, začne se rozplývat nad novým účesem. Ušetříme si spoustu zklamání....

A pak, aby moje výpověď byla objektivní, jsem se zeptala přímo jeho: „Ty, hele, co tě na mě nejvíc štve?”

Zarazil se. Otázka ho překvapila. Takovou sebereflexi ode mě nečekal. Přece jen se mnou žije stejně dlouhou dobu, jako já s ním. I on už mě dávno prohlédl. Zná mé špatné i dobré stránky. Moc dobře ví, že cokoli řekne, může být použito proti němu. Chvíli váhal, snažil se z toho vykroutit, převést to ve fór. Jako, že ho na mně neštve nic! To jsem mu samozřejmě nevěřila. Můj nátlak sílil. Povzbuzovala jsem ho a slibovala, že se fakt neurazím. A tak jsem se dozvěděla to, co jsem tak trochu tušila.

„Nejvíc mě štve, jak mě furt poučuješ a děláš ze mě neschopnýho dementa.”

(Má pravdu, převládají ve mně silné mateřské pudy, které se po odchodu dětí z domova soustředily na něj a taky jsem taková rozená úča!)

A proto, ženy, zapomeňme na mateřské pudy ve vztahu k muži a nedělejme si z něj další dítě. Nikdy mu neutírejme pivní pěnu ze rtů nasliněným kapesníkem. Klidně ho nechme jít do divadla v běžeckých botách. Nekontrolujme, jestli si umyl ruce před jídlem a má-li čisté ponožky. Neptejme se, jestli má žízeň. Povoleno pouze tehdy, pokud ho chceme poslat s kamarády na pivo. Nechtějme po něm, aby chodil včas spát, když brzy ráno vstává. A už vůbec ho nenuťme, vyčůrat se, než si sedne do auta.

Holky, které jste na tom stejně jako já, nechme je, ať si chodí v čem chtějí. Ať se kamarádí i s těmi, které my nemůžeme ani cítit.

Já jsem se už rozhodla. Držte mi palce.

P.S.:  Já vás varuji, nehrajte si s ohněm nebo dopadnete takhle:

Manželka má pocit, že si jí muž málo všímá. Po jeho příchodu nasadí na hlavu plynovou masku a čeká, co se bude dít. Jako obvykle se neděje nic. Po chvilce to nevydrží a zeptá se: „Všiml sis vůbec, co je na mně nového?” Manžel se k ní nakloní a začne si ji bedlivě prohlížet. Náhle se vítězoslavně usměje a prohlásí: „Už vím, oholila jsi si obočí!”