Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.
Demonstrativně na ně volám: "Dobrý den!" Odpovídají. Většinou ti, kteří mě už dnes zdravili. Ostatní zarytě mlčí.
Vzpomínám na svá školní léta. Nepozdravit učitelku na chodbě školy by zavánělo obrovským průšvihem. Dodnes zdravím zdálky a nahlas své bývalé pedagogy, učitele mých dětí, i rodiče jejich spolužáků.
Jsem špatně vychovaná a špatně jsem nejspíš vychovala i své děti. Jsme totiž moc slušní. Zdravíme, děkujeme, a když něco chceme, tak poprosíme. Ale ono se to už asi nenosí.
Procházíme Českým rájem. Na vyhlídku se jde přes malý železný můstek. Proti nám početná skupina rodin s malými i trochu většími dětmi. Zastavím před můstkem, dávám jim přednost. Mámy i tátové vedou své děti za ruku, mezi sebou si povídají. Ani jeden z nich nezvedne oči k očnímu kontaktu, ani jeden z těch mladých, krásných, moderně oblečených lidí neřekne 'dobrý den', 'děkuju' nebo aspoň 'trhni si nohou'.
Pak se nemůžu divit, že samotné děti považují pozdrav za něco nadbytečného. Kde mají odkoukat slušné chování, když rodiče jim je neukáží? Škola to asi sama nezvládne.
Je mi z toho smutno.
Běžím po úzké pěšině, za sebou zaslechnu jakýsi pohyb. Mladík cca dvacet pět let se ke mně blíží. Je rychlejší, což momentálně v době, kdy se znovu pokouším rozbíhat po úrazu, není nic neobvyklého. Devadesát devět procent běžců je rychlejších než já a to jedno procento zatím nevyběhlo. A protože ho nechci brzdit, zastavím a zalezu do křoví ve srázu. Mladík proběhne kolem, jakoby bylo samozřejmostí, že mu někdo uhne. Neřekne ani píp, nezvedne ruku k pozdravu. Nic. Myslí si snad, že je povinností starších a slabších uhnout z cesty silnějšímu, zdatnějšímu?
Je mi líto, že se slušnost vytrácí.
Howgh!
