Vy k nám nebudete chodit pravidelně?

... tak v tom případě nás už moc nezajímáte! Ale stejně si to dneska užijte...                                               

Na jedné sportovní akci jsem vyhrála poukázku do fitka. Moc se mi tam sice nechtělo. Už nějakou dobu do posilovny nechodím. Nevyhledávám ke svému sportování uzavřené místnosti s vysokou koncentrací lidí. Ale nakonec jsem se vydala.

Přišla jsem na recepci a s úsměvem sobě vlastním povídám: „Dobrý den, já mám k vám poukázku.″

„Jste objednaná?″ štěkla na mě slečna zpoza počítače.

„Ne, nevěděla jsem, že bych se měla objednávat,″ špitla jsem nesměle.

„Ukažte tu poukázku. A jak se vlastně jmenujete?″ ještě přísněji vyhrkla recepční.

Připadala jsem si jako nezvedený žáček ve škole. Kromě toho mě tahle otázka překvapila, protože jsem věděla, že mé jméno jí nemůže nic říct. Jedině snad, že bych vypadala jako nějaká celebrita a slečna na recepci si to chtěla ověřit. Ale mé jméno je obyčejné, neznámé a nedosahuje hvězdných výšin, jako třeba jméno Ivety Bartošové.

„Musíme si to prověřit,″ s těmito slovy zmizela lustrovat moji poukázku a zřejmě i mé jméno v nějaké zadní místnosti.

„Zatím se posaďte,″ zavelela ostře její kolegyně. Očima mě přišpendlila ke křesílku. Poslušná jako ovce jsem do něj klesla.

„Sakra, to vypadám jako venkovan? Kouká mi snad sláma z bot? Čím jsem si vysloužila, že se mnou tady tahle děcka zacházejí jako s nějakou lůzou? Vždyť jsou tak mladinký, snad by mohly mít úctu ke "stáří". Taky by jim huba neupadla, kdyby se trochu usmály. A jestli mi ještě řeknou, že tu nemám co dělat, tak budu vraždit,″ honily se mi mi v hlavě černé myšlenky.

Po chvilce přišla slečna v pouzdrových šatičkách a v botkách na podpatku.

„Já jsem ...,″ představila se mi s úsměvem, ale byla jsem z toho tak vykulená, že nevím, jak se jmenovala. Zapsala si znovu mé jméno i telefon. Pak vyzvídala, jestli k nim budu chodit pravidelně. Když slyšela, že jsem tu jednorázově, viditelně ochladla.

„Pojďte, ukážu vám, jak to tu chodí. Tady jsou šatny, WC, sprchy, tady kardio zóna, tady tělocvična, tam vzadu je posilovací zóna a když budete něco chtít, jsou tu trenéři... jo a tam je vířivka, sauna a pára,″ vychrlila na mě během minuty a opustila mě s příjemným úsměvem a ať si to prý užiju.

Byla jsem vyděšená jako zajíc, chtělo se mi utéct, ale rozhodla jsem se utíkat na páse. Nějakou dobu jsem s ním zápolila, pak se nade mnou nebe slitovalo a podařilo se mi ho rozběhnout. Raději jsem s těmi tlačítky moc nemanipulovala. Po uběhnutí asi pěti kilometrů jsem si odborným zásahem vymazala veškeré záznamy.

Pak ke mně přišel kluk. Zřejmě trenér. S milým úsměvem mě oslovil a začal se mnou konverzovat. Mimo jiné padla i otázka: „Budete k nám chodit pravidelně?″

„Né, já nejsem odtud, jen jsem se přijela podívat, jak to tady chodí.″

„Aha, tak si to užijte,″ usmál se na mě a odešel.

Copak o to, užila jsem si to. Když jsem si odběhala své kilometry, chtěla jsem ještě zkusit posilovací přístroje. Trochu bezradně jsem tam postávala. Už dávno do posilovny nechodím, tak jsem zapomněla jak na to. Styděla jsem se někoho zeptat. Nikdo si mě nevšímal. Proč taky, když jsem tu jednorázově, že.

Najednou jsem se tam necítila dobře.

Jsem člověk, který se nestydí. Nestydím se zeptat na kdejakou banalitu a nestydím se za to, že všechno nevím. Jsem člověk, který když někam přijde, je ho všude plno. Člověk, kterému okolí říká: „Tebe si nejde nepovšimnout!″

Tak tenhle člověk, tedy já, stáhl ocas ( no kdybych ho měla... kočka nejsem a pes už vůbec ne) a potichu se odplížil pryč.