Víííneeečko bííílééé... aneb Vinařský maraton

Víno, ženy, zpěv. Běh? Vinařský maraton to zní jako rajská hudba pro každého milovníka vína i běhu. K tomu jižní Morava, úrodný rovinatý kraj, to nemá chybu. Pořadatel kopce sice slibuje, ale já nevěřím. Úrodné jsou vždy nížiny.

Zjara nás - mě i mého parťáka - přihlašuji na Vinařskou maratonskou štafetu - každý si šlehneme svůj půlmaraton a časy se nám sečtou.

Když začátkem září dotáhnu domů bacily, viry a bůhvíjakýdalšíbrebery, které mě na pár dnů skolí, netuším, jaké následky to bude mít pro Honzu. Ten se z toho líže celý měsíc. Díky chorobě vůbec nenastoupí na start půlmaratonu v Českém ráji (koncem září), kde si já svůj kalich hořkosti vypiju až do dna. Od osmého kilometru jsem v tak těžké krizi, že do cíle se dostávám jen silou nějaké vůle, o které jsem dosud netušila, že mám.

"Nedovedu si představit, že za měsíc poběžím znova půlku, co kdybych to přeregistrovala?" ptám se cestou domů. Jo, pravdě je třeba podívat se zpříma do očí.

"Ne, nech to, jak je, za měsíc může být všechno úplně jinak," uklidňuje mě člověk, který zásadně nikdy nemění rozhodnutí!

Odjezd ze západu Čech na druhý konec republiky plánujeme na pátek 28. 10. dopoledne. Ten den ráno volá tchýně, že jí praskla voda. Honza se vybaví nářadím a jde k ní. V duchu se loučím s jižní Moravou. Akorát mi vadí, že jsem báječným pořadatelkám slíbila do tomboly svoji knížku "Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne" a teď se tam ani neobjevím. Nerada neplním sliby. Naštěstí můj chlap je borec, nějak provizorně to vyřeší, a my odpoledne vyrážíme. D5 i D1 jsou klidné a na místo se dostáváme sice potmě, ale včas.

Najdeme hospodu, známé báječné běžkyně i běžce, sedáme ke stolu, víno teče. Ne sice proudem, ale jistý pramen tu je. Přípravu nelze podceňovat. Kvitujeme, že maraton je zatím moc fajn.

Sobota ráno.

Maratonci startují v 9:00, já jdu první půlku.

Hned od startu vede kopec nahoru, aby pokračoval pořád nahoru, pak trošinku zvolní, a zase nahoru. Trochu pozdě si uvědomím, že vinná réva roste na svazích, a pokud poběžíme mezi vinicemi, musíme ty svahy kopírovat. Jsem rozhodnutá nepoddat se a nepřejít do chůze. Nejsem tady na žádné procházce mezi vinicemi, ale tvořím součást štafety. Jak už je u mě obvyklé, všichni mi zdrhnou, někomu uteču já, a nakonec zůstávám povětšinou sama.

Rozhlížím se kolem dokola a začínám slintat blahem. Tolik krásy najednou jsem už dlouho neviděla. Chtěla bych to umět namalovat nebo aspoň popsat. Krajina se vlní, barvy mění. Podzim ukazuje svoji krásu v plné síle. Tolik odstínů žluté, oranžové, hnědé, červené, zelené, paleta snad ani mít nemůže. Přesto má. Hnědé vlny pole někde přechází do černé. Řádky vinic jsou tak pravidelné, jako by je někdo vyměřil pravítkem a ještě učesal. Tkanička cesty se vine nahoru a dolů, rozděluje barevné pruhované koberce vinic. Na obzoru se ztrácí, aby se na druhé straně kopce zase objevila.

Na své si přichází nejen zrak, ale i čich. Rozoraná půda voní hořce, siláž sladce, vinicemi se šíří vůně vína. Zkvašené, zapomenuté, na zem spadlé hrozny dávají o sobě vědět. Těším se na lahodný mok do cíle. Bláto klouže.

Místní sklízejí řepu. Mávám na ně. "Kolik běžíte, paní?" "Já jenom dvacet jedna," odpovídám. "Jéžiši, to je dálka, to radši zůstanu tady v řepě," volá starší paní a já s nohama obalenýma blátem přemýšlím, kdo je na tom momentálně líp. Za mnou po polní cestě jede starobylý traktor s valníkem plným řepy, otáčím se, abych uhnula, ale on jede ještě pomaleji než já běžím. Nepřibližuje se ke mně a předjede mě až na silnici. Zamáváme si na pozdrav, usmějeme se, oba uznale na sebe pokyneme zvednutými palci. Pocit sounáležitosti. Tenhle okamžik mi dodává sílu běžet dál a dál. Krize se neobjevuje, ale v dálce přede mnou se objevuje běžkyně. Do kopce, který vypadá, že nikdy neskončí, přechází do chůze a já ji pomaličku dotahuju. "Neblbni, nezrychluj, akorát se uťavíš, je pomalejší a když poběžíš pořád stejně, dáš ji," radí mi moje lepší a chytřejší já, když vidí, že chci zrychlit. A jak řeklo, tak se stalo. V předlouhé, nahoru nakloněné rovině ji předbíhám. Ona sakruje, říká, že jí to nejde. Běží štafetu ve třech a někde na 14. km čeká předávku.

Když už se únava se hlásí o slovo, když už zase zůstávám sama se sebou, zase vnímám všemi smysly okolí. Jižní Morava okořeněná podzimem nemá chybu. Snažím se necítit tuhnoucí nohy, ale užívat si krásy přírody.

Osmnáct kilometrů, odbočka vpravo na Hradišťko, otočka kolem sudu. A pak už jenom cesta dolů, jen pár vlnek nahoru.

Vidím Honzu, finišuju. Dává mi bundu a psa, já jemu štafetový kolík. Neodpustím si pár nevyžádaných rad a nezapomenu připomenout, že je to celý do kopce. Přitom protáčím panenky na znamení, jak je to příšerná trať. Fakt! Taky nesnáším, když mě někdo straší terénem.

Pes mě pak už jen odtáhne do cíle, převléknu se do suchého, dám si kafe a jdu na svého parťáka čekat. Se svým půlmaratonským časem jsem maximálně spokojená.

Společně, ruku v ruce probíháme cílem, dostáváme na krk místo medaile skleničku, do ruky každý svoji láhev vína.

Ačkoli trať opravdu nebyla rovinka, je to nádherný závod. V nádherné přírodě s nádhernými panoramaty a s nádhernými lidmi kolem. Tentokrát jsem si kalich štěstí vychutnala až do dna, běžecké radosti užila dosyta, a že mě bolely druhý den nohy? Aspoň bylo poznat, že jsem se neflákala.

P.S.: Báječným ženám v běhu děkuju za uspořádání překrásné báječné akce!

P.P.S.: Všem spoluběžcům děkuju za setkání!

P.P.P.S.: Protože v tombole moji knížku vyhrál jen jeden, je to známka, že všichni ostatní mají štěstí v lásce! Pokud přesto po knížce toužíte, můžete mi napsat: [e-mail]