Gabriela Koukalová a poruchy příjmu potravy

Anorexie či bulimie jsou nemoci. Mnohdy postihnou krásné, mladé dívky, u kterých by to nikdo nečekal. Není to žádný výplod choré mysli, jsou to závažné choroby, které mnohdy spustí několik slov pronesených v blízkosti dotyčné.

Ve své knize JINÁ přiznala Gabriela Koukalová, že trpěla poruchami příjmu potravy. Ano, ta krásná, úspěšná, štíhlá, sebevědomě působící, krásně zpívající Gabriela. Žena, která dokázala přišpendlit k televizním obrazovkám tisíce fanoušků.

Naprosto nepochopitelné, ale já to chápu.

Bylo mi tehdy nějakých čtrnáct let a začínala jsem se z vyhublého dítěte měnit v ženu. Bylo právě krásné, rozkvetlé jaro, já měla na sobě bílé kalhoty a nesla jsem se jako pávice. Jeli jsme navštívit babičku.

Začínám si uvědomovat pomalou proměnu svého těla a vůbec se mi nelíbí. Nelíbí se mi pučící prsa ani kulatící se boky. Jenže co se dá dělat. Příroda většinou v určitém věku přemění dívku v ženu bez ohledu na to, co si dotyčná přeje. Každý máme zapsáno něco ve svém genetickém profilu a to se těžko mění. Obzvláště v raném mládí. Některé dívce narosto rovnou šestky, jiná touží po prsou, ale do vínku dostala jen ta po tátovi.

Babička i prababička jsou spokojené. Mají radost, že už nejsem to vychrtlé dítě vypadající tak, že mu nikdy nedali najíst. Obě sedí na lavičce na zápraží a sluní se. Projdu kolem nich ve svých nových bílých kalhotách a pokračuji dál do zahrady. Za sebou slyším: "Ta holka má ale zadek." Rozbuší se mi srdce - už je to tady.

Přestože tohle se stalo před více než čtyřiceti lety, dodnes si situaci vybavím do posledního slůvka. Slyším tón hlasu, o kterém už dnes vím, že se dmul pýchou. Tehdy mi přišel hanobící. Od té doby jsem pozorovala svůj zadek, snažila se hubnout, a přestože jsem vždycky byla taková akorát, měla jsem pocit, že jsem tlustá. Jen nějaký zázrak, anděl strážný, či snad moje láska k jídlu způsobily, že jsem nikdy nepodlehla poruše příjmu potravy. Ale upřímně přiznávám, že vím, jaké to je vyprazdňovat žaludek po jídle, jaké to je hladovět, či držet různé diety.

Tohoto stigmatu jsem se zbavila až před padesátkou, kdy jsem začala intenzivně běhat a pochopila, že já nikdy nebudu tlustá, protože to nechci. A nějaký ten tuk v pase nebo kolem boků není u ženy na škodu. Teprve tehdy jsem začala své tělo mít ráda.

Proto teď Gabrielu, tu krásnou Gábinu, bohyni biatlonu, úspěšnou vrcholovou sportovkyni, kterou se mnohé dívky a ženy snažily napodobovat, už třeba jen v líčení, chápu.

Je velice jednoduché spadnout do těchto poruch příjmu potravy. Stačí pár slov. Člověk, který jí v období puberty říkal, že je tlustá a že má zhubnout, se na ní dopustil zločinu.

Dokážeme si vůbec představit, jaké myšlenky tuhle ženu musely sužovat? Dokážeme si představit, přestože vítězila a národ ji zbožňoval, jak jí asi bylo? Tyto otázky může zodpovědět jen ona a je jen její věc, jestli se i nadále bude veřejnosti svěřovat.

Gabrielo, v biatlonu jste dokázala hodně. Já vám za to děkuji. Hodně štěstí!