V sobotu jsem chtěla běžet něco delšího...

Vybrala jsem trasu, kterou znám. Trasu, kterou jsem v dobách před běháním jezdila na kole. A považovala tehdy těch necelých 14 kilometrů za vrcholný sportovní výkon. Nikdy, opravdu nikdy, jsem si nedovedla představit, že bych tuto trať mohla proběhnout.

V sobotu po obědě, po kafíčku. Vyzbrojena telefonem a hudbou v něm. Ledvinkou s pitím a pro jistotu několika datlemi. Dva dny hodně pršelo, vzduch je ještě cítit deštěm. Ale silnice je, až na díry, ve kterých se uvelebily pořádné louže, suchá. Teplota kolem 9°C. Spíš bezvětří, občas trochu foukne. Obzvlášť na kopci. Nikdy nevím, jak se v takovém počasí obléci. Nejsem žádný rychlík, ale přesto se vždycky zpotím. I když jsem míň oblečená. Včera mi bylo v tenké bundičce chladno. Takže jsem zvolila dlouhé leginy. Nahoru dva dlouhé rukávy a vestičku. Má zásada zní: „Raději víc, svlíkat se to dá vždycky.”

Cesta začíná krátkou rovinkou a pak už jde do kopce, aby přešla v pořádný kopec. Ten, který jsem kdysi téměř nebyla schopná vyjet na horském kole. Dnes mi to běží parádně. Do prudkého kopce nasazuji strojové tempo. Noha - noha - uff - uff... Při tom pomalém tempu mám čas se kolem sebe rozhlížet. Z toho, co vidím, je mi zle. Okolní příkop i les připomínají smetiště. Vyhozené PET lahve, plechovky od nápojů, stará televize, igelitové tašky a pytle, rozpadlá židle, krabice od mléka, nějaké železné konstrukce, či co... Jak se tak rozčiluji a nadávám na lidi, kteří ani nejsou snad lidmi (zajímalo by mě, jestli doma taky, co nepotřebují, odhodí do kouta), jsem najednou na kopci. A za mnou 5 kilometrů. Odkládám vestičku. Přestože mě čeká kousek z kopce. „Ha, tady bych mohla dohonit ztracený čas,” pomyslím si a zrychlím. Nechci to úplně pustit, jednou mě při takovém seběhu začal zlobit úpon kolene. Přece jen mě čeká příští týden půlmaraton.

Cesta ubíhá, běží se mi krásně. Když se tedy nerozčiluji nad "bordelem" kolem silnice. Pozoruji panoramata. Je velký rozhled. Kolem mě je dnes takové zvláštní světlo. Podzimem zbarvené listí, tmavá zeleň jehličnanů, hnědá ornice. Slámová barva strnišť. Temné mraky a někde kousek jasné oblohy s probleskujícími paprsky slunce. Obzor uzavírají oblé kopce Českého lesa. S požitkem vdechuji ostrý vzduch. Voní podzimně. Cítím hořkost tlejícího listí a rozorané půdy i sladkost zbytků jablek rozbitých na silnici i povalujících se v příkopu.

Jsem tak nadšená, že se rozhoduji cestu prodloužit. Vbíhám na okraj pole, kde kdysi bývala cestička. Ta je již zarostlá, přesto se po ní vydávám. Běžím vysokou trávou a pak zase po strništi. „Hele, támhle by ta cesta mohla být,” říkám si a zahýbám. Cesta se rýsuje, ale minimálně letos po ní nikdo nešel. Nejen já jsem objevila tenhle zapomenutý kousek Země. Také divoká prasata. Je to tu pořádně rozryté. Mám trochu strach. Ale endorfiny, které se mi už stihly dostat do tělního oběhu, strach potlačují a já se jen směju. Vzpomenu na 12Honzu, který mi "prorokoval", že by mě ultra bavilo a hned si připadám trošku ultrácky. Šípkové keře a trnky a hlohy se spojily a já probíhám bránou, kde se musím přikrčit, abych se vešla. Je to celé takové temné, tajemné, fantastické. Připadám si jako v pohádce. Šípková Růženka? Alenka v říši divů? Cítím silné souznění s okolní přírodou a uvědomuji si, jak malou součástí jsem já.

Najednou vybíhám na silnici. Už jen kilometr domů. Z kopečka.

Tu sobotu jsem uběhla 16km. Vím, není to moc. Není to ani B7, ani žádná Horská výzva, natož Leadville 100mil. Přesto jsem se cítila, jako bych bych se dostala do jiného světa. Troufnu si říct, že to byl běh, který mě dostal za hranici všedních dnů. Těším se na příště. Že by závislost?