Sedím v křesle zcela zabraná do fotbalu. Z dálky zaslechnu svoji drahou polovičku: „V sobotu bychom mohli vymalovat tu ložnici.” „Góóól,... počkej, teď ne!” neodvrátím zrak a soustředěně zírám dál na obrazovku. Liga mistrů. Nenechám se vyrušovat!
„Hele, ty bys mi nemohla věnovat trochu pozornosti?” slyším za svými zády. S očima přilepenýma na televizi se nehodlám vůbec otáčet. To určitě, ještě mi unikne nějaký důležitý moment.
„V sobotu bych chtěl vymalovat ložnici a dětský pokoj. Možná bychom mohli vzít i chodbu. Jo a ještě jsem ti chtěl říct...”
Znovu něco říká.
„Do prčic, proč mi nedá chvíli pokoj a začne teď otravovat s malováním. To mi dělá pořád. Naschvál. Mele kraviny a nic ho nezastaví!” stávám se hluchou, dělám, že neslyším. Snažím se nevnímat okolí.
„Ty voe, to snad ne,” drtím si prsty na rukou. Vlasy se mi ježí. Nohy samovolně dupou do podlahy.
„Ty pitomče, copak nevidíš, že je to faul?” rozčílím se. Řvu nahlas.
„Přestaň tady tak hulákat,” slyším odkudsi zdáli.
Nevšímám si toho. Rychle běžím do ledničky pro pivo. Musím si nějak zchladit žáhu. Ten rozhodčí je ale ...
Mou drahou polovičku to nijak nevzrušuje, nevyvádí z míry, vede si dál svou. Cítím, jak mě to rozčiluje. Jak mi začíná lézt na nervy. Proč pořád otravuje s malováním? Odtrhnu oči od obrazovky, abych mu vysvětlila, jak se věci mají. Otočím se na něj. Chci mu vysvětlit, že tu pro něj budu k mání, až fotbal skončí. V tu chvíli slyším zaburácet: „Gól!”
„No, tak teď můžeš bejt spokojenej, ten gól jsem neviděla,” vyčítavě pronesu a jsem pěkně naštvaná. Ať si nemyslí, že budeme malovat ložnici a ještě dětskej pokoj. Malovat se nebude!
Jejda, já se spletla... bylo to obráceně!
Pepo, já se spletla...
