Superžena při pátku

Vzpomínám, jak v dobách mého dětství maminka nakupovala. Denně chodila domů obtěžkaná nákupy. Naše čtyřčlenná rodina čekala netrpělivě, až zachrastí její klíče a přijde... jídlo. Denně se nakupovalo pro přímou spotřebu. Nejtěžší tašky se přesunovaly domů v pátek. Prostě socialistická žena při pátku.

I já si dnes připadala podobně.

Už nějakou dobu si musím nosit s sebou do kanceláře počítač. Tahle taška, která mi visí přes rameno, mě pěkně štve. Jenže se nedá nic dělat. Bez něj se nemohu obejít. Ani v kanceláři ani doma. Takže nosím...

Cestou z kanceláře jsem potřebovala zařídit a obstarat nějaké věci.

Veledůležitá věc číslo jedna: zakoupit časopis, ve kterém je coby dárek diář. Nemohu čekat do pondělí. Trochu mě zaskočila cena - 110 Kč. „Taky jsem si ten diář mohla koupit samostatně,″ napadlo mě při placení. „Třeba si tam přečtu něco, co jsem ještě nikdy nečetla,″ ale tomu sama nevěřím.

Doma došla rýže, tak jsem se stavila u Vietnamce pro rýži a skleněné nudle. Ne ne, nebudu brát to velké a tedy levnější balení!

Musím ještě do knihkupectví pro knihu: „Jejda, ta je těžká!″

A pak... úkol dne. Květinářství a květina pro kamarádku k narozeninám. Květinářka mi doporučila Heliconii. Je krásná. Ještě ji nazdobila a zabalila do papíru.

Na jednom rameni zavěšený počítač. Na druhém nákup. Na předloktí kabelka velikosti nákupní tašky plná veledůležitých krámů. Vlastně ani už nevím, co se nachází na dně. Minimálně troje papírové kapesníky, diář i propiska (vlastně dvě). Brýle na čtení dvojmo (kdybych jedny ztratila...). Sluneční brýle. Krabička, ve které jsem měla oběd. Mandarinka na svačinu, nějak jsem ji zapomněla sníst. Kosmetická taštička s nejnutnějšími proprietami pro úpravu mého, za každou cenu dokonalého, zevnějšku. Pravdou pravdoucí je, že jsem ji už několik měsíců neotevřela. Pak se  nemohu divit, že můj zevnějšek není stále dokonalý. Dále peněženka, mobil, doklady. A další nezbytnosti jako jsou tři rtěnky, krém na ruce, kapesní zrcátko. Hřeben a lak na vlasy v kabelkovém provedení. „Sakra, budu se muset podívat do té kosmetické taštičky, začínám tušit, že ji s sebou tahám zbytečně.″

Zabalená květina má na délku asi třičtvtě metru. Jediný způsob, jak ji dostat domů, je vzít ji do náruče jako nemluvně.

Když takto nabalená, obě ruce plné, kráčím k domovu, zazvoní telefon.

„Nééé. Nebudu ho hledat. Ale co když je to důležité? Co budu dělat? Do pr... kam s tou zasr... kytkou?″

Rozhlížím se kolem sebe. Při odkládání pugétu na zem jej trošku přišlápnu. Kabela s notebookem mi spadne z ramene. Zběsile hledám telefon na dně tašky. Zpocená od hlavy až k patě. Na levém rameni nejméně tři kila nákupu, zátěž z pravého se přesunula na předloktí, kde teď visí a táhne mi ruku k zemi. Telefon zběsile vyzvání někde na dně kabelky. „Á, mám ho!″ zajásám při vítězství člověka nad hmotou.

Je to Muž: „Nemám něco nakoupit?″