Dnes jsem měla zážitek s dětmi, který ve mně probudil naději. Možná ty dnešní děti nejsou až tak špatné, jak si mnozí myslí.
Po dlouhé době jsem vyměnila běh za kolo a projížděla českým venkovem. Za jednou vesničkou jsem v dálce zahlédla pohybovat se kolem silnice několik osob. Již předem jsem řešila, jestli se mi nepřiplete pod kolo nějaký pes nebo dítě. Když jsem se přibližovala, uviděla jsem, že je to pět dívek přibližně ve věku mezi osmi a dvanácti lety. Jak tak jedu kolem nich, byly na druhé straně silnice, zahlédnu nějaké přístřešky.
„Jéé, holky, vy tu máte krásné přístřešky, to jste si dělaly samy?” ptám se, když jsem pochopila, že ty klacky, tráva a mech je něco, co si děvčata vyrobila sama a v čem si teď hrají. Dívky měly na hlavách věnečky a kolem pasu sukýnky z trávy. Vypadaly svěže, jarně a spokojeně.
„Nó,” pyšně odpovídají.
„To jste ale šikovný,” nešetřím chválou a odměnou je mi radost, která z nich sálá.
„Děkujeme, děkujeme, děkujem, díky, děkujeme,” odpovídá nadšeně každá dívka zvlášť.
„Ahoj, tak si to užijte,” volám na ně a už jsem skoro pryč.
Za sebou ještě slyším dívenky, jak na mě volají: „Na shledanou.”
Jela jsem dál a pocit radosti ve mně vzrůstal. Probudila se ve mně ta malá holka, která taky moc ráda tvořila podobné výtvory, ve kterých si pak hrála. Vzpomínala jsem na své dětství, které už dávno odvál čas. Uvědomila jsem si, že dívky mohly sedět doma u svých počítačů nebo tabletů. Ale ony vyběhly ven a hrály si. Rozvíjely svoji tvořivost a um.
Najednou jsem začala mít silný pocit, že to snad nebude s našimi dětmi tak špatné. Že i přes množství techniky, kterou jsou obklopeny, jsou schopné vyběhnout do přírody a využít jejích darů ke svým hrám.
Udělaly mi ty dívenky velkou radost a zkrášlily mi neděli.
