S chlapem nebo bez chlapa?

"S neřádem špatně, bez neřáda hůř," říkávala babička mé kamarádky. Bylo nám třináct a nerozuměly jsme jí. To, že její muž ukončil svůj život sebevraždou, s tím asi nemá nic společného.

Já se svým mužem žiju přes třicet let a zatím si nemůžu stěžovat. I když slunce nesvítí každý den, dají se občasné přeháňky přežít. Jsem spokojená, jak to dopadlo. Dobře jsem si vybrala. A že jsem měla nabídky...

Bylo mi třináct, chodila jsem do sedmé třídy základní školy, když jsem dostala dopis. Nebyl to dopis jen tak ledajaký. Neměl známku, místo adresy na obálce stálo: mylá zuska láska a na zadní straně byly obtisknuté rty.

Rozechvěle opatrně ho otevírám.

V té době jsem milovala Míru. Byl to krásný ztepilý sportovec, volné chvíle trávil na hřišti. Na kráse měl jedinou vadu. Nezajímala jsem ho. Přehlížel mě jako rozlehlou step. Tajně jsem plakala do polštáře, provzdychala každou noc a snažila se mu nadbíhat. Nejsnadnější se jevilo proniknout do atletického oddílu. Byla to ohromná oběť, protože na sportovním kolbišti jsem se rozhodně necítila jako doma. Značně nesvá jsem vstoupila do neznámých vod a na místním stadionu oslovila trenéra. Svou nesportovní postavou jsem jistě nebudila dojem rozené atletky, ale... co není, může být.

Do ruky mi dal granát a prý: "Házej!" Tak jsem hodila. Trenér na poslední chvíli uhnul, nečekal, že jako cíl zvolím jeho, stojícího těsně vedle mne. Zakroutil hlavou a do ruky mi položil kouli. Byla černá, těžká, kulatá a kluzká. Než mi stihl vysvětlit, co s ní, vypadla mi z ruky na nohu a zlomila malíček. Protočil panenky a otočil se ke mně zády. Další arzenál týkající se házení jako je kladivo či oštěp mi raději ani neukázal. Pochopil, že vložit mi do ruky oštěp, by minimálně jednohoho z nás mohlo stát život.

Ale já se nevzdávala. Láska je láska! Zkusím skok do dálky. Než se mi stihl uzdravit prst, pečlivě jsem sledovala dlouhonohé laně a jejich styl. Všimla jsem si, že nejdůležitější je nabrat rychlost, pak se hodně odrazit a snažit se dopadnout co možná nejdál. Když jsem měla teorii dostatečně odkoukanou, sebrala jsem veškerou odvahu a vyrazila za trenérem.

"Trenére,já bych chtěla být skokankou. Do dálky," dodám, aby ho náhodou nenapadlo, že chci skákat do výšky, tady na tom pískovišti.

Prohlédl si mě shora dolů a pak zpátky. Viděl malou vyhublou holku s culíky, křivýma nohama v modrých trenýrkách a bílém tričku, na kterém vystupovaly pupínky rašících prsů. Zatím mu trenér hodů různých koulí a granátů neřekl, co jsem zač. Stejně jsem měla pocit, že to tuší.

"Tak pojď, ukaž, co umíš," to je jasné, do atletiky v sedmdesátých letech nebrali jen tak někoho.

Stoupla jsem si na konec rozběhové dráhy, přesně jako zkušené atletky se rozeběhla, na prkně se co možná nejvíc odrazila a toužila dopadnout až na konec pískoviště. "Přešlap!" zakřičel trenér a ani se neobtěžoval změřit délku skoku. I s přešlapem jsem se dostala těsně na hranici pískoviště. Mám na mysli tu hranici, která je asi půl metru od odrazového prkna. Skrytý talent ve mně neobjevil. Byl rád, stejně jako já, že jsem si kolenem nevyrazila zuby, a při desátém pokusu mi poradil, ať zkusím běžecké disciplíny. Zavolal na trenéra běžců, že tu má ňákou holku. Věděla jsem, že běh není pro mě. Běhat neumím a nechci. Hrozně se při prvním metru zadýchám, na druhém mě začne píchat v boku a při třetím umdlévá celá má osobnost. Běhat, tak to tedy ne!

A tak skončila moje touha vnutit se mezi atlety a být nablíž svému idolu. Zpovzdálí jsem sledovala, jak se na něj lepí atletky vlastnící kromě rekordů na dráze i dlouhé nohy, dlouhé vlasy, nylonové teplákové soupravy a ručníky omotané kolem krku. Mně nezbylo nic jiného než v bavlněných teplácích s vytahanými koleny dál plakat do polštáře a fikaně mu o přestávkách nadbíhat. On mě dál přehlížel jak australskou buš.

Ten den, kdy jsem ve schránce objevila onen dopis, jsem propadla předčasnému nadšení. Konečně mu došlo, kdo je dívkou jeho srdce. Nevadí, že nejsem sportovkyně duší (což bych i mohla být) ani tělem (tak tady by mi nepomohla ani svěcená voda!), pochopil mé další kvality. Lásku k literatuře, a rozvíjející se vztah ke kavarénskému povalečství. Vždyť i my, intelektuálky, máme právo na lásku.

Nedočkavě otevírám obálku a vytahuji list vytržený ze sešitu. Začíná slovy: "Mám tě r" a dvě tečky.

A pokračuje: "Mám tě r.. Mám tě r..myluju tě jsi krázná, chtěl bich z tebou chodt. Mám tě r..Sejdeme se na autobusovím nádraži f pjet. Půjdem zpoli na prochásku."

Pak je tam ještě namalované pokřivené srdce a podpis petrs. (vše malými písmeny).

Na autobusové nádraží, abych se setkala s petrs., jsem tehdy nešla. Intelektuálka, ta šprtka ve mně se cítila dopisem s hrubkami ještě více ponížená, než na sportovním poli.

Život se nevyvíjí často podle našich představ. Platonickou neopěvovanou lásku odvál čas. Přesto jsem se dočkala a svého vyvoleného sportovce, který o mě stál, nakonec potkala.

A happy end? Na stará kolena jsem se začala běhání se svým mužem věnovat, baví mě to a jestli neumřu, budu běhat pořád!