Půlmaraton v SF aneb Doběhla jsem... část druhá

Hlasitě odpočítáváme poslední vteřiny. Slzy v očích a Petru po boku, pomalu se rozbíháme. A s námi ohromný dav. Dvacet jeden kilometr dlouhá cesta, kterou máme před sebou, právě začíná.

Začátek je příjemně z kopečka. Trošku to pouštíme, až si říkám, že je to na mě rychlé. Raději nás zpomaluji. Pétě říkám své oblíbené: „Jen ať předbíhají, chleba se láme na patnáctém...” Míjíme luxusní část města a vbíháme do chudších míst. Tady už to nevypadá tak vábně. Být tu sama, asi bych se trochu bála. Ale nás je  ohromný dav, takže máme "pro strach uděláno". S Petrou si povídáme, sice už nevím o čem. Zřejmě to byly vysoce intelektuání hovory na téma, jak je to ještě daleko, jakou rychlostí běžíme, jak nám cesta krásně ubíhá. Ukazatel 2 míle. Ihned přepočítáváme dvakrát 1,609344 km je 3,2 km (těmi drobnými se zbytečně nezdržujeme...). Už jen jedenáct mil do cíle. To je přeci jen lepší než 18 kilometrů. Na osmém kilometru bychom měli vidět největší atrakci San Francisca Golden Gate Bridge. Těším se jako malá holka. Rozednilo se, ale stále není vidět nic. San Francisco se zahalilo do neproniknutelné mlhy a my vidíme sotva několik metrů před sebe.

Říkáme si, jaká je to škoda. Běžet takovou dálku a kromě zadků jiných běžkyň, nevidět nic. Ale zase na druhou stranu je počasí pro běžce příznivé. Teplota zhruba kolem 13°C. Vysoká vlhkost vzduchu. Nevím, jsem-li promočená od potu nebo od mlhy. V závěru je to stejně jedno.

Od páté míle začínají kopce. Co kopce, to jsou velekopce. Ten největší a nejprudší je dlouhý téměř dvě míle. Pořád běžíme. Zkazily jsme si sice průměrné tempo, ale nezastavujeme a říkáme si, že kopce dáme. Že nás nějaké americké kopce nezastaví. Kdybych byla sama, asi občas přejdu do chůze, ale takhle ve dvou se hecujeme, usmíváme na sebe a máme z toho radost. Když to už vypadá, že kopec končí, za zatáčkou se zase zvedá a my vidíme hada těl, jak se kroutí v dálce pořád výš než jsme my. V těchto okamžicích si sice říkám, aby už byl konec, ale mám radost, když předbíháme jdoucí závodnice. Většinou jsem na druhé straně "barikády".

Začínám cítit chodidla a nějak se mi asi shrnula ponožka. Nechci zastavit, tak občas dělám pohyb prsty, jestli se ta potvora nevrátí zpět. Nevrátila!

Beru si Carbonex, poté gel. Na občerstvovačkách je jen voda a ionťák. Chybí mi sůl a začínám pociťovat náznaky křečí do prstů levé nohy.Jsme nahoře a hned zase dolů. Trochu to pouštíme, ale opatrně. Péťa má strach o kolena, já se bojím, že mi ztuhnou stehna. Alespoň se cestou dolů vydýcháme. Abychom mohly zase dusat nahoru na horu. Z kopce do kopce. Takový je ráz druhé půlky půlky.

Někde kolem sedmnáctého kilometru cítím již v nohách nepříjemné křeče a bojím se, aby se to nezhoršilo. Dle mých zkušeností vím, že pokud jsou v začátku, mohu to změnou pohybu trochu eliminovat. Nechci Petru zdržovat, tak jí říkám, ať běží sama, že už to doklepu. Trochu váhá, nechce mě tu nechat samotnou. Pobízím ji slovy, že o mě nemusí mít strach, jsem už velká holka. Když vidím, jak se mi vzdaluje, je mi líto, že jsem to tak snadno vzdala. Někde kolem dvanácté míle dostáváme na občerstvovačce čokoládu. Spíš bych potřebovala sůl. Běžím dál. Pomaleji, ale ještě pořád to je běh. Říkám si, kdy už asi bude cíl? Dlouho jsem neviděla žádný kilometrovník ani mílovník. Cesta se klikatí. Tady někde by měl být oceán a znovu Golden Gate, jak si to vybavuji z plánku trati. Pořád je mlha a mizerná viditelnost.

„Tak tomu říkám smůla, já tady běžím takovou dálku a nevidím nic z okolí, no to se může stát jen mě a pak ještě ostatním třiceti tisícům běžkyň.”

Několik zatáček a rovina. V dálce se zelená brána s nápisem FINISH. Jako když do mě střelí. Zapomínám na útrapy dlouhé cesty a vyrážím jak splašený býk. Předbíhám spousty žen blížících se k cíli. Když FINISH, tak finiš. A je to tady. Rychle ještě ruce nahoru, co kdyby mě někdo fotil a křivý úsměv. Zastavuji a vydýchávám se. Dav žen mě žene dál. Do očí se mi hrnou slzy, stahuje se hrdlo. Regulérně se rozbrečím. Tak to se mi ještě nikdy nestalo. „No tak, směj se, máš to za sebou a nebul,” nabádám se a snažím se usmívat. Už se zase řehtám s pusou od ucha k uchu.

S výsledkem jsem spokojená. Přes útrapy na trati jsem jen o minutu pomalejší než v Ústí. Ve své kategorii jsem dosáhla 529. místo z 1542 účastnic. Celkově jsem na 12 300. místě, což považuji za úspěch, být v první polovině závodního pole.

Dav mě unáší, odčipovat čip, někdo mi podává láhev vody, cílové tričko. A jsem u krásného mladíka v kvádru, který mi gratuluje a podává krabičku se šperkem místo medaile. Ještě folii. A už mohu vyhledat holky. Jakmile jsme všechny pohromadě, vydáváme se autobusem na cestu zpět do hotelu. Vysprchovat, umýt vlasy, trochu odpočinout. Den nekončí, je teprve ve své polovině. A tak ve dvanáct hodin vyrážíme...

Ale o tom až příště...

  P.S.: další fotky najdete TADY