Psí život a já

Jako panelákové dítě jsem se bála všeho, co se jen trochu hýbalo. Panickou hrůzu jsem měla z mravenců i ze slepic. Psa jsem brala na milost pouze v plyšovém provedení a s kočkou bych se nikdy, ale opravdu nikdy, nespřátelila. Když jednou na mě radostně skočilo štěně vlčáka, předvedla jsem takový hysterický záchvat, za který by se nemusela stydět ani hvězda Národního. Při návštěvě zoo jsem chodila prostředkem chodníčku a zvířata sledovala jen zpovzdálí. Do vnitřních pavilónů mě rodiče nenalákali ani na zmrzlinu.

Takže já, milovnice fotografií zvířat z knihy S kamerou po evropských zoo, kterou mi rodiče koupili s vírou, že ve mně probudí lásku ke zvířatům, jsem se přivdala do rodiny, která měla chovnou stanici jezevčíků a basetů, ve chlívku chrochtalo prase, v králíkárně dupali králíci a kohout se svými slepičkami kadil na dvorku.

Dále ještě měli zeleninovou zahrádku velikosti tříarového pole. To jen tak mimochodem. Nad tím vším pevnou rukou vládla moje tchýně Anuška.

Když jsem k nim přišla poprvé, zrovna nikdo nebyl doma. Můj nastávající mě posadil ke stolu a jal se shánět zbytek rodiny, která nejspíš obdělávala latifundie, aby představil nevěstu. Osiřela jsem a najednou zaslechnu z rohu kňučení. Jako slušně vychovaná dívka jsem věděla, že bych měla sedět a nehnout brvou. Přece jim tady nebudu šmejdit a co když mě přistihnou. Ale nutkání zjistit, co se děje, bylo silnější než já. Když musíš, tak musíš... V rohu stála bedna plná štěňat. „Bože, voni mají psy v jídelně? Snad s nima dokonce nespí?” Krve by se ve mně nedořezal, rychle jsem skočila zpět na své místo, a dělala jakoby nic. Vtom se otevřely dveře a do místnosti vlítla jezevčice. Změřila si mě šíleným pohledem matky v šestinedělí, vycenila na mě zuby, zavrčela, štěkla a rychle zalezla přepočítat své potomky. Za ní naštěstí přišel zbytek rodiny...

Ale, jak se říká, odříkaného chleba...

Jednoho krásného dne přišly děti s tím, že by chtěly pejska. Slovy: „Přestaňte si vymýšlet ptákoviny,” jsem je poslala tam, kam patřily.

Pak došlo na změnu taktiky. „Tak si pořídíme buď miminko nebo pejska,” začali nenápadně i s jejich otcem lobbovat za štěně. Já jsem neodolala, svolila a pořídili jsme si miminko. Když jsem ten mini uzlíček přinesla z porodnice domů, jeho sourozenci se na něj radostně vrhli. Jakmile zjistili, že je málo chlupatá, neštěká, ale zato umí řvát, rychle se vytratili.

Čas utíkal, z miminka vyrostlo dítě. Hned bylo o jednoho lobbistu víc. A začali zase... Nakonec jsem nátlaku slabošsky podlehla. „No dobrá, ale jedině kokršpaněla, ten má tak krásný uši,” a přitom si vybavila dámské poprsí. (No dovolte, moje ne!)

A tak jsme si jednoho podzimního dne jeli přes půl republiky pro kokršpanělský štěně. Po cestě nás manžel, odchovaný chovnou stanicí, instruoval, jak štěně vybírat: „Musíme vidět mámu, nezapomeňte, až budeme vybírat, vzít největšího pejska. Ať si nepřivezeme nějakýho mrzáka. A ve jméně musí být hláska es, na tu pes dobře reaguje.”

Jenže, jakmile jsme přišli na dvorek pana chovatele, všechno se zvrtlo. Fena byla zavřená za dveřmi, kde řvala jako zběsilá. Na zápraží se choulily čtyři sametové chlupaté kuličky s buclatými čumáčky. „Jééé,” vrhli jsme se na ně. Jedno, to úplně nejmenší, se k nám rozběhlo. „Tak tu bereme, ta si nás vybrala,” zaplatili jsme, dostali její občanku (nebo že by pejsenku?), popadli psa a nastoupili do auta. Snad ani chleba nekoupím tak rychle. V autě jsem vyčetla z jejích papírů, že se jmenuje Heidy od Zlaté řeky. „Heidy, děvčátko z hor byla nejoblíběnější kniha mého dětství, takže je vám jasný, jak se bude jmenovat,” nekompromisně jsem prohlásila.

A tak jsme si přivezli štěně, které bylo nejmenší, mámu jsme ani nezahlédli a ve jméně hlásku es, ať děláš, co děláš, nenajdeš.

Přesto s námi Heidy žila dlouhých čtrnáct let a prožili jsme spolu krásné chvíle. Vnesla do našeho života spoustu radostí. Každý, kdo má doma nějaké zvířátko, mi rozumí. V období, kdy jsme s dětmi prožívali puberty, tvrdila jsem s nadsázkou: „Kdybych to věděla, pořídila jsem si místo tří dětí tři psy. Pes neodmlouvá, nemusím mu  prát, sežere, co dostane, miluje mě bez výhrad, necourá se po nocích...”

Když se kolo jejího života přestalo točit, pořídili jsme si dalšího pejska. Ale o tom až příště.

To je ona - Heidy. Zřejmě sleduje sousto, které někdo jí a čeká, co upadne.

 Vidíte ty krásný uši?