Praha je krásná!

Můj tah na Prahu nezačal ideálně. Těsně před odjezdem mě moje útroby donutily strávit spoustu času na místě, kam i císař pán chodil pěšky. Nakonec jsem rozkousala (brr!) dvě tablety živočišného uhlí a přemluvila samu sebe, že si troufnu nastoupit do auta a po dálnici absolvovat cestu do hlavního města. Tam jsem se s dalšími deseti tisíci běžci měla proběhnout po desetikilometrové trati. We Run Prague.

We Run PragueZdroj: internet

Když zaplatíte startovné, dostanete kromě čipu i funkční tričko, na které si můžete nechat na záda napsat své vlastní motto. Toto tričko slouží zároveň jako startovní číslo, a tudíž všichni běžci mají stejné oblečení. Letos byla trika neonově zelená (žlutá?) a centrum Prahy zářilo o stošest. Jakmile jsme vystoupili z auta, poznávali jsme, kdo poběží a kdo ne. Pokud ale hledáte své známé, je jen dílem náhody, že se poznáte. Všichni na první pohled vypadají stejně.
Start byl ve Žlutých lázních, cíl pak na náplavce u Palackého mostu. Byla jsem zvědavá, jak pořadatel vyřeší převoz zavazadel do cíle. Překvapení bylo tuze příjemné. Podle startovních čísel jsme zavazadla odložili do dodávek, které následně přejely do cíle. Při výdeji se netvořily fronty a probíhalo to v naprostém klidu. 

Řadíme se do startovních koridorů. Muže a dceru jsem poslala dopředu, kam patří. Já se zaparkovala v druhé půlce startovního pole, kam patřím já. Když odešli a já zůstala sama, začala jsem se koncentrovat na běh a promýšlet taktiku. Pro tentokrát jsem zvolila tuhle: prostě poběžím a basta!

Start v režii Barbory Špotákové. Pomalý rozběh, motivační plácnutí s Bárou.

V duchu své geniální taktiky běžím a nic neřeším. Čtu motta na zádech spoluběžců, občas mrknu na panoramata. V hlavě mi běží spousty myšlenek:

Tý joo, ten Pražský hrad je tak krááásnej! říkám si v duchu a skoro až zaslzím dojetím. Naskakuje mi husí kůže. Všechny památky ozařuje svými zlatými paprsky letní podvečerní slunce.

Hele, Tančící dům, Národní divadlo. Aha, tady jsem běžela při půlmaratonu.

Auu, ty kostky, jsou tu asi už od středověku a pěkně na nich bolí nohy.

Kozí ulice. Haštalské náměstí. Rybná, uff, ta je dlouhá jako týden před vejplatou.

Kdy už budeme na Václaváku? Jééé, Prašná brána.

Kolik ještě do cíle? Já už nemůžu!

Fuj, to je smrad. Proč někteří nepoužívají doedoranty? Nebo by si mohli vyprat.

Tamtoho tlusťocha předběhnu.

Tak to ne, holčičko, mě nedostaneš! Popoběhnu a předbíhám tlusťocha i ji.

Václavák. Proč jsem si trochu blíž nenastudovala trať? Alespoň bych teď věděla, kolik ještě zbývá do cíle. Kvapem mi ubývá sil.

Na občerstvovačku kašlu, už to nemůže být daleko. Dva, tři kiláky? Vydržím. Lovím z kapsičky hroznový cukr.

Snad se mi nebude lepit huba!

Už mě nikdo dlouho nepředběhl, možná jsem poslední. Otáčím se. Za mnou se vine nekonečný svítivý had. Výhoda masových závodů. Jsou tu davy běžců, kteří jsou pomalejší než já. Běžec přede mnou má na triku: Běžím pro Monču a Zuzku. „Ahoj, já jsem Zuzka,” volám na něj a rychle se před něj prosmýknu, aby věděl, že jsem "Převlečná za běžkyni" (mé motto).

Mánes. Dnes podruhé, připadám si vymačkaná jako citrón. To bude ta odpolední s... průjem. Přede mnou se objevuje "Když už nemůžeš, přidej!" No tak dobrá, poslušně přidávám.

Kdy už bude konec? Pořád nic! V dálce se najednou objevuje cílová brána a slyším hlahol z cíle. Zrychluji, alespoň v rámci svých možností, finišuji, sprintuji a hypnotizuji hodiny v cíli. Musím, musím. Jooo, je to tam a líp než loni.

Točí se mi hlava a chce se mi zvracet. Lidi kolem se radují, navzájem si blahopřejí a já bojuju se sebou. Nakonec výstup ze své komfortní zóny zvládám bez ztráty kytičky. Nepozvracím se, ani neomdlím. Pomalu začínám zvolna dýchat, hlava i tep se zklidňují. Jdu dál, dostávám vodu, banán, ionťák a tyčinku. Začíná mi být chladno, rychle se šeří. Poohlížím se po svých blízkých, kteří by mezitím, než jsem dorazila do cíle, stihli sníst večeři. Honza na mě obvykle v cíli čekává, často mi jde naproti a pokud jsem na trati, popoběhne se mnou a povzbuzuje mě. Tady to ale nejde. Dav lidí mě unáší dál, všichni mají stejné oblečení, není šance se poznat. Jdu si pro batoh, oblékám si bundu. Přichází mi SMS od dcery. Je chytrá, upřesňuje, kde stojí a já jdu za ní. Společně voláme Honzovi, vypadává signál. Ale konec dobrý, všechno dobré, našli jsme se.

Letos se mi závod WRP líbil. Historické centrum Prahy má své ohromné kouzlo. Genius loci tohoto města v tento letní podvečer mě naprosto uchvátil a já cítím, že to chci zase zažít. Deset kilometrů je tak akorát, aby si je člověk zaběhl po městské dlažbě.