Do kavárny chodíme na kávu. V obchodě obchodujeme. V cukrárně doplňujeme cukr a v pivovaru se vaří pivo. V pekárně se peče a do porodnice se chodí porodit. Jen se mi nějak nerýmuje nemocnice, protože si nejsem stoprocentně jistá, jestli se tam chodí pro nemoc nebo s nemocí. Já jsem si jednou z nemocnice přinesla domů salmonelózu...
Poprvé jsem rodila na počátku osmdesátých let. Bylo mi lehce přes dvacet a průběh překotného porodu mě těžce překvapil. Svého prvorozeného jsem nevyklopila mezi sanitkou a porodním sálem jen díky zkušené tchýni. Tato dobrá žena mi při odjezdu z domova vrazila mezi nohy froté osušku velikosti metr na dva. Odtékala mi totiž plodová voda a venku byl únor. Takový ten pravý únor našeho mládí se spoustou sněhu a teplotami klesajícími pod dvacet stupňů (mínus).
Cestou ze sanitky na oddělení jsem se kolébala jako kachna a osušku včetně hlavičky svého potomka si přidržovala v rozkroku. Vše dobře dopadlo. S pomocí řidiče sanitky jsem došla na porodnici, kde mě rovnou usadili na porodní křeslo. Ani jsem se nestačila rozkoukat, párkrát jsem zatlačila.
"Áááá, je to chlapeček, maminko," v té chvíli se z holky, studentky stala maminka.
Svého potomka jsem zahlédla jen jedním okem, když ho sestra přehozeného přes dlaň, s plandajícíma nožičkama a ručičkama odnášela neznámo kam. Chvilku jsem ještě slyšela jeho řev a pak už nic. Bála jsem se zeptat, kde dítě je a tak jsem jen čekala.
Na koze jsem si ještě dvě hodiny poležela, než mě převezli na pokoj. Sedmilůžkový. Byla to taková noclehárna pro čerstvé matky. Všechny byly bez dětí a pospávaly. Nesměle, potichu jsem špitla: "Dobrý den."
"Aauuu!" hned na to jsem zařvala. Zaskočilo mě, že ještě není konec bolestí.
Každé tři hodiny, ve dne i v noci, přijížděla sestra s vozíkem, kde ve dvou patrech byly vyskládané, z plna hrdla řvoucí, housenky. Nám novopečeným matkám, jakmile jsme zaslechly pláč miminek, začalo z prsů odkapávat teplé mléko na růžové nemocniční košile. Protože děti i matky byly označeny stejným číselným kódem, nemohlo (snad) dojít k záměně. Sestra, která si vysloužila přezdívku Gestapačka (všechny do jedné jsme se jí bály), rozházela housenky, které si byly podobné jako vejce vejci a řvaly všechny v C-dur, po postelích. Občas jsem měla co dělat, abych svého novorozence včas chytila.
Měla jsem velké štěstí na ubytování. Byla mezi námi jedna. Starší, tipovala bych ji na třicet. Ano, tak stará! V porodnici byla potřetí. Tato zkušená matka byla penězi k nezaplacení. Jen, co připojila svého potomka na mléčnou žlázu, rozhlédla se kolem a rozdávala rady. Přesně to jsme potřebovaly.
Když jsme děti nakojily, vyzvala matku, která obývala lůžko těsně u dveří, aby obhlídla situaci. Měla za úkol zjistit, zda je čistý vzduch. Když si Gestapačka dávala s ostatními kafe na sesterně, šly jsem na to. Své vlastní děti jsme rozbalily, překontrolovaly jim končetiny, spočítaly prstíky a s láskou se s těmi bezbrannými uzlíčky pomazlily. Pak jsme je zase zabalily do housenky, a když sestra přijela s vozíkem aby naházela novorozence nazpět, dělaly jakoby nic.
Ve středu byl návštěvní den. Dostavili se všichni tatínkové. Někteří měli kruhy pod očima a našli se i tací, kteří se motali, nekoordinovaně pohybovali končetinami a nebylo rozumět, co říkají. Kolem nich se táhl odér putyky.
Přesně ve třináct hodin jsme všechny čerstvé matky nastoupily v erárních županech na schodiště. Pro matky bylo vyměřeno schodiště nahoru, pro tatínky to stejné, ale dolů. V meziprostoru byly zamčené vstupní dveře na oddělení. Ty, které tady nebyly poprvé, šly vystávat frontu už v půl jedné, aby chytily dobrý flek. Tak si se svými drahými mohly popovídat z očí do očí. My nezkušení jsme trávili návštěvu: matka na patnáctém schodě nahoru, otec na patnáctém schodě dolů... "Jak vypadá?" křičí on a s ním i další otcové. "Je krásnej, celej ty," odpovídají všechny matky jednohlasně. A jako jeden muž dodávají jedním dechem: "Nezapomeň zalejt kytky a koukej uklidit, zítra mě možná pustí!" V duchu si ještě pomyslíme: "Doufám, že do zejtřka vystřízliví."
Ty odvážnější ještě dodávají, ať počká do tří, až dostane matka dítě na kojení. Že mu miminko ukáže za oknem. Podotýkám, byl únor, porodnice v pátém patře, pod okny vedla hlavní komunikace a otec při stání na protějším chodníku mohl zahlédnout pouze stín, který se mihl za oknem.
Nastal den návratu domů. Bohužel ani šestý den po porodu jsem nebyla s to sedět. Přece jen roztrhaná hráz a následně zaštupovaná jako ponožka, se hojila pomalu. S děťátkem na klíně jsem si sedla na jednu půlku zadnice a celých třicet kilometrů cesty domů po rozbité silnici skučela jako raněné zvíře. Tehdy jsem netušila, že mateřství se musí vykoupit slzami a krví. A že tahle zkušenost bude na dlouhé cestě s dítětem ta nejméně bolestná.
Rodila jsem ještě dvakrát. Podruhé mě uložili na úplně stejnou postel jako poprvé. Potřetí jsem se ve stejné porodnici ocitla po revoluci. Bylo to úplně jiné kafe než předtím. Konečně jsem se tam setkala s lidským přístupem .
Přestože každá návštěva porodnice probíhala jinak, vždy jsem si přivezla domů krásné, zdravé a jak se následně ukázalo, i chytré dítě.
A vždycky, bez ohledu na utrpení, to stálo za to!
P.S.: díky vám jsem postoupila do finále v kategorii Objev roku a Blogerka roku,zde mě můžete podpořit a zde . Děkuji.
