Zuzi, představ si, že u nás viděl manžel obě holky dřív než já! Tak daleko ten pokrok postoupil. V další generaci už to ti kluci i odrodí

Ať to bylo, jaký bylo, tenhle zážitek bych si vzít nenechala. Ten výsledek stál za to, viď...

Hezký článek. Jen to vybalování dětí nedokážu úplně ocenit, protože mám nedonošené dítě, které nebalili jak vánočku a pořád mi ho ukazovali nahaté v inkubátoru a nutili mě, si ho chovat. Mně se do toho moc nechtělo, protože jsem nějak nevěděla, jak ho vzít, když není zabalené. Dítě mělo kiločtyřicet a byla to vlastně jen hlavička a kde nic tu nic. Miniaturní dítě a ještě bylo jak pytel blech a dokázalo protéct mezi rukama, takže jsem chování nějakou dobu odmítala a podezíravý lékař se domníval, že trpím nějakou poporodní depresí a stěžoval si manželovi. Ten v záchvatu zachování mého duševního zdraví provedl výslech a pak vysvětlil lékaři, že nejsem blázen, jen se prostě bojím, že to nic za korunu do kornoutu nedokážu udržet v rukách. Kdyby bylo bývalo dítě zabalené jak vánočka, chovala bych ho bez problémů.

Ony to maminky dělaly často - nevydržely do koupání a rozbalovaly prcky na posteli. Mně to moc nedělaly - byla jsem "teta Katastrofa" a vysvětlila jim, že to nečekám a miminko mi vypadne (což se mohlo stát, uměly jsme je zabalit tak, aby se daly vzít za peřinku, což ta mamka nikdy neuměla) a že jim ho radši vybalím sama večer/v sobotu/až bude klid. Ono těm ženským taky nedocházelo, že když rozbalují prtě na svojí posteli, "ideálně" na prostěradle, tak ho slušně ohrožují infekcí, která se pak mezi dětmi báječně šířila (takové záněty spojivek byly nekonečný boj). 

Tohle je dneska výrazně lepší :-)

x

Mimochodem, když jsem nastupovala do práce, ještě mi nebylo 18. A první miminko, pro které jsem SAMA běžela k porodu (už po základním zácviku) mělo 800 gramů. Málem jsem ho nenašla a ten pocit si pamatuji dodnes.

Já to měla pětkrát, třikrát za bolševika. Jedné sestře jsme pro změnu říkaly bachařka. Bylo by to na několik blogů, jestli seberu morál, možná to někdy také sepíšu.  Měj se, Zuzko.

Lído, piš... už se na to moc těším

Hezký večer Ti přeju!

Hezké vzpomínky. 

Děkuji.

Ukazování dítěte z xtého patra porodnice :) Jo, takhle mi z kraje osmdesátých let ukazovala mamka sestru :) Vůbec jsem ji neviděla :))

Že ne, Adél...

Zuzi a já zrovna slavím své druhé osmnáctiny Vzpomínám na slova mé mámy, jak mě málem porodila v sanitce, s přidržovanou hlavičkou mezi stehny ji položili na lehátko a než se stihla rozhlédnout, zatlačila a Mirečka byla na světě

Tvoje maminka to měla úplně stejné jako já...

Zuzko, tohle jsou věci, které se musí zažít. No já je nepoznám, ale přesto jsem si to se zájmem přečetl. Zuzko tak za to vše utrpení a krásný konec posílám  a karmu

Pavle, o to víc si vážím toho, že jste si přečetl (až do konce)

Děkuji moc a na oplátku posílám taky

Zuzi, kdybyste "mi" rozbalila dítě, které jsem pečlivě zamotala tak, aby bylo v peřince bezpečně, (a já ho mohla bezpečně i odnést) byla by gestapačka i ze mne :-) a to "jakobynicování" by vám asi neprošlo.

I když - u nás to moc nešlo, během kojení jsme se prostě motaly po pokojích a vyhmátla bych rozbalené mimčo rovnou.

Sama tak "romantické" zážitky nemám - vždycky dvoulůžkový pokoj a dítě u sebe. Nic extra :-)

Jani, tenhle pohled na věc mě nikdy nenapadl. Byl to takový zrůdný systém, žena dítě porodila a de fakto ho odevzdala státu... teď chápu, že jako sestry jste za ně byly zodpovědné.

Já jsem si první přivezla domů a byla zoufalá, protože jsem vůbec nevěděla, co s ním. Při třetím jsem ji už také měla u sebe a spolu jsme už byly sfázované a jen jsme pokračovaly dál...

Naštěstí je toto pryč a dítě patří k mámě.

Zju, navrat do dob mladi!!! Malem jsem se poznala :o)

Vítejte v klubu!