Ofina a já...

Každý je k něčemu předurčen. Někdo k velkým výkonům, já k nošení ofiny. Už na fotce z první třídy sedí na mém místě vyhublá chudinka s vyštěchtanou ofinou. Ten slušivý účes jsem se snažila vytvořit pár dní před focením. Sama. Chtěla jsem být hezká.

Zavřela jsem se do koupelny s nůžtičkami z Malého pošťáka. Neznáte? Nepamatujete? Od Ježíška jsem tehdy dostala krabici. V ní byla v dětské velikosti pošťácká brašna, oranžová poštovní schránka a další pošťácké náležitosti. Složenky i nůžky. Bratr poštu roznášel, já úřadovala za přepážkou. Přála jsem si sice Malou kadeřnici, dostala jsem pošťáka. Předpokládám, že to bylo jediné, co v hračkárně tehdy bylo k mání.

Tak právě s těmito nůžkami jsem se před školním focením zavřela do koupelny. Rychle, aby mě nikdo nechytil při činu, jsem vytvořila na své ofině hieroglyfy, které by nerozluštil ani Thomas Young. Matka vtrhla do koupelny právě v okamžiku, kdy jsem pižlala svůj krásný, vysoko vyčesaný culík. Nůžkami z manikůry se snažila napravit toto nadělení. Znáte ty malé nůžtičky do obloučku? Mělo jí být předem jasné, jak to dopadne.  Následující den mě odtransportovala k holiči. Ten mě s úlisným úsměvem posadil na vysoký polštář, ze kterého jsem dvakrát spadla a za mého usedavého pláče mašinkou opravil co se dalo.

Osud mi to vrátil na dětech. I mé dvě dcery se od malička chtěly líbit. Ovšem to nebyly amatérky jako já. Své umění nejdříve zkoušely na panenkách. Stříhaly obě a stříhaly nůžkami na papír. Později nejen panenky, ale i sebe. Já stříhala jejich ofiny. Nůžkami z manikůry...

Až mi kamarádka řekla: „Zruš ofiny, budeš mít klid. Dyť jim to furt leze do očí, akorát budou šilhat.″ Poslechla jsem ji a nechala ofinky narůst. Nejen jim, ale i sobě.

Pak jsem vyměnila kadeřnici za kadeřníka. Střihače ofin. Než jsem se stačila ohradit, slyšela jsem: „Já to furt říkám, že ofina udělá z každý ženský holku.″ A zálibně si prohlížel moji, jím ustřihnutou, ofinu. V duchu jsem zaplakala. Ale pak si zvykla a nosila ofinu zase několik let.

Ačkoli ofina sice možná "udělá z každý ženský holku", má jednu velkou nevýhodu. Žije si svým vlastním životem. Zásadně si dělá co chce a kroutí se tam, kde nemá. Většinou nejde zkrotit. A to ani v případě, že je odborně zastřižena profesionálem. Ať děláte, co děláte, neuděláte nic! Když sundám čepici, čelenku nebo přilbu po sportu, cítím, jak se mi ofina posmívá. Nevadí mi, když si ze mě někdo dělá legraci, ale že by musela i ofina?

Jednou mi dcera po sundání helmy v hospodě bezelstně řekla: „Mami, ty vypadáš jako kůň.″ Rychlostí blesku jsem nasadila helmu zpátky. Nechápala, ona koně miluje.

Inu, po pečlivém zvažování (zůstat holkou nebo nevypadat jako kůň?) jsem se rozhodla pro variantu číslo dvě. Ofino, mě se vysmívat nebudeš! Kdo se směje naposled...

Jsem právě ve fázi. Ve fázi dorůstání. Když si ji přidržím, dosahuje mi už na špičku nosu. Ještě kousek a zastrčím ji za ucho.

Jen nevím, proč se na mě odevšad chechtají nůžky z manikůry a volají: "Tady jsme, tady!"