Nikoli sexuální orientace žen

„Podívej ten hrad, tam bych se chtěla podívat.” „Tam jsme už byli,” zavrčí Muž za současného protočení panenek. „Ne, tam jsem v životě nebyla!” hádala bych se do krve. A tak je to se mnou pořád. Nikdy si napamatuji, kde jsem už byla a vybavím si to až při opakované návštěvě objektu. A to ještě ne vždy.

Mám to brát jako známku mé ženskosti? Nebo je to tím, že toho vidím moc a nejsem schopná to všechno pobrat? Zaměstnává snad moji mysl něco důležitějšího? Třeba státní rozpočet Zimbabwe? Občas si připadám jako ve slavné scéně Samotářů („... tý jo, to jsou pěkný baráky...”). Dobrovolně přiznávám, že jsem nikdy nehulila. Zkoušet to asi už nebudu. I když je to zřejmě velký nedostatek v mém vzdělání.

Zlí jazykové tvrdí, že ženy neumí číst v mapách. Tak to prrr! Já v mapách náhodou číst umím. Na cestách jsem pověřená funkcí navigátorky. Se vší skromností říkám, že jsem lepší než GPS. Jsem dokonalá navigace. Rozhodně svého řidiče nikdy nenutím v tunelu, aby odbočil doprava. Svá slova neopakuji pořád dokola. Mého Muže vytáčí do obrátek, když mu dokola říkám, co má dělat. Nevedu ho polní cestou necestou a jsem schopna vyhodnotit, že touhle lesní pěšinkou už opravdu neprojede. Na kraji propasti ho rozhodně nevyzývám, aby pokračoval přímo dál. Naopak. Hystericky křičím, ať okamžitě zastaví. Uvědomuji si, na rozdíl od GPS, že v jednosměrce se neotočí do protisměru a nechci po něm, aby projel přes autobusovou zastávku.

Na čtení v mapách a ženský mozek mám vzpomínku ze školy. Spolužačka na vyzvání soudružky učitelky (pozn.: v dobách, kdy jsem chodila do školy, ve školách vyučovaly soudružky učitelky, tzv. soušky) hledala rovníkovou Afriku u Severního pólu. Po dlouhém tápání na vrchu mapy světa a za bouřlivého smíchu svých spolužáků, se ohradila slovy: „No, když je ta mapa nakřivo.” Což vyvolalo další salvy smíchu. Měla pravdu. Mapa na provázku visela nakřivo. Její levý okraj byl o pět centimetrů níž než pravý. Služba, která mapu věšela, to prostě odflákla. Ale ani to nepřinutilo rovník přestěhovat se na sever.

Tak to já ne. Já vím, kde je rovník, kde se nachází Austrálie i Indonésie. Dokonce mám povědomí, i když jen mlhavé,  že existují takové státy jako Malawi, Lesothské království či BurkinaFaso.

Když naviguji, dovedu si představit, že i když budeme odbočovat doleva, na mapě se to tváří, že jako doprava. Otáčím si to uvnitř své hlavy, nešermuji a nešustím mapou na předním okně, nezakrývám výhled, o čemž vím, že jsou na to někteří všichni řidiči hákliví.

Proč si ale nepamatuji názvy měst, nedokáži si vybavit, že jsem tady už byla a jak to tam vypadalo? Zrovna tuhle. Pobíhali jsme v Sedmihoří. Odbočka: Skalní misky. Můj Muž povídá: „Tam nepůjdeme, už jsme tam byli.” Byli? Vím, že jsme byli tady v Sedmihoří. Vím, že jsme tu potkali příjemný pár starších lidí s pejskem. Dokonce si vybavuji, že jsem měla tehdy na sobě fungl novou bundu, jejíž cenu bych nepřiznala ani kdyby mě natáhli na skřipec, ale Skalní misky? Tak tam jsem v životě nebyla.

„Já se tam jdu podívat,” prohlásím rezolutně, protože jsem zvědavá na tu hříčku přírody, kterou jsem nikdy neviděla. Vyšplháme se do kopce.

„Aha, to jsou tyhle, no jo, máš pravdu, tak tady jsme už byli!”