Nástrahy parkovacích domů. Návod pro nezkušené

Občas mě povinnosti zavedou do velkoměsta. Všichni jezdí auty, a proto jsou města přecpaná. Hlavně místa, kde se dá parkovat zdarma, přetékají ve švech. Od doby, kdy jsem na jednom takovém dostala botičku, zajíždím raději do parkovacího domu.

Abych začala pěkně po pořádku, botičku jsem dostala, dle mého, neprávem. Je sice pravda, že jsem stála trochu v křižovatce, ale místa kolem mě bylo pořád dost. Osobně to považuji za útok proti mé osobě. Plno řidičů jezdí pod vlivem návykových látek a nic se jim za strany Policie ČR nestane. Já bych pod vlivem čehokoli za volant nikdy nesedla, tak mi dali botičku.

Kolegyně, velkoměstem protřelá žena, mi poradila, ať raději jezdím do podzemních parkovišť. A že můžu být ráda, že mi auto neodtáhli, jako se to stalo jí. Ona už také raději parkuje v parkovacím domě. A začala mi vypočítávat výhody. Prý auto v létě není rozpálené, v zimě zasněžené a když prší, tak nezmokne. Teoreticky mi ho prý nemohou ukrást. Což nevím, jestli je dostatečně silný argument, když jen teoreticky. Jediná nevýhoda je ta, pokud se zdrží, platí jako mourovatá. Ale jinak to za to prý stojí.

Inu, dala jsem na její rady a jednoho krásného dne jsem do parkoviště vjela. Jako první mě zastavila závora. Sedím v autě a čekám, kdy přijde vrátný, aby ji zvedl. Nikde nikdo. Za mnou přijíždí další auto a zastavuje. To dá rozum, předjet mě nemůže, není tam místo pro dvě auta vedle sebe a taky je stažená ta závora. Jen vrátný pořád nikde.

„Já nevím, co si ten chlap myslí, dává si někde šlofíka a teď se mu tady dělá fronta,” přemítám v duchu, zatímco zezadu už na mě troubí ten nedočkavec. „A co asi mám jako dělat,” divoce na něj gestikuluji. Pánovi dochází trpělivost, vystupuje z auta a jde dát tomu vrátnému do huby.

Neee, on se blíží ke mně.

Než stačím, společně s ním, začít nadávat na vrátného, začne na mě hulákat: „Proboha ženská pitomá, co tady překážíte, vemte si ten lístek a vypadněte, zdržujete provoz!”

Lístek? Jakej lístek? Uhrančivě na něj valím svá kukadla a jen trochu mi vadí, že je na mě sprostej. Kdyby mi nenadával, byl by dokonce docela pohlednej. Pán divoce ukáže na takovou bedýnku před závorou a gestem ukazuje, že musím zmáčknout tenhle čudlík. Pak cukne levým ramenem, zamrká několikrát pravým okem, pohodí hlavou, až mu nadskočí patka a odkráčí zpět. (Nervák!)

Aha! Stáhnu okýnko, vykloním se z auta a ... na čudlík nedosáhnu. Muž je již v trapu, usedá do svého vozu. Přitom protáčí panenky a nevěřícně kroutí hlavou, když vidí, že otevírám dveře, vystupuji a jdu mačkat ten čudlík. Nejsem úplně pitomá, jak tvrdil, protože si hned všimnu, že vylejzá nějaký lístek a otevírá se závora. "Ježiši, snad stihnu projet," leknu se, rychle popadnu lístek, naskočím do vozu a s plynem sešlápnutým k podlaze frčím pryč. Je už jenom brnkačka nalézt volné místo a na podesáté se trefit mezi ty pruhy na zemi. "Ufff, tak to bysme měli," chce se mi slavit vítězství, přestože jsem rudá a zpocená až na zadku.

Ó prozřetelnosti, která jsi se rozhodla stát od té chvíle při mně, děkuji ti. Zřejmě díky tobě jsem vzala lístek do kabelky, zamkla auto a vydala se z garáží pryč plnit své povinnosti. Když přijdu ke vchodu, zjišťuji, že nejdou otevřít dveře. Chvíli s nimi lomcuji, ale pak si všimnu, že vedle bliká nějaké světýlko. Abych si přečetla, co mi tady píší, musím ve své kabelce najít brýle. To mi chvilku trvá, protože u dveří je větší tma než pod svícnem. Ještě než je stihnu najít, přichází zájezd z Moravy. Táta lomcuje dveřmi za hlasitých výkřiků: "Ono to nende!" Máma se zpěvavě podivuje: "Jaaak, nendeee??" Batole se pokouší zdrhnout a čtrnáctiletá dcera si otráveně odfukuje ofinu a nejradši by své stvořitele zašlapala do země. Mezitím přichází elegantně vyhlížející mladý muž v obleku, chladnokrevně naši skupinku přehlédne, přiloží parkovací lístek k blikajícímu oku, otevře dveře a on, já i celá moravská rodinka vyjdeme na denní světlo.

Od té doby mám na paměti, že jsem v podzemních parkoviších nikoli v Hiltonu. Nemohu tudíž očekávat olivrejovaného vrátného, ale musím si otevřít závoru sama pomocí čudlíku, který mi vydá parkovací lístek. Tenhle lístek je taková propustka ven a zároveň vstupenka zpět.

S parkováním mám ještě spousty veselých, pro mě tedy méně veselých zážitků, ze kterých jsem vyšla zase jako blbec, ale o těch někdy příště.