Miluju moderní dobu a její vymoženosti!

Za mého raného dětství jsme pouštěli televizor otočením vypínače. Když televize stávkovala, otec jí vrazil pár facek a zase šla. Jednoho pošmourného dne se televize naštvala a otci vrazila pár facek, asi 220, ona. Jakmile přestal tančit mezi obývákem, kuchyní a chodbou, milou televizi se slovy: „Ty svině!” vyhodil ven. Pak odjel navštívit babičku a přivezl novou, barevnou (samozřejmě televizi, nikoli babičku). Vodu na čaj jsme vařili v hliníkové konvici na plynovém sporáku. Ten měl čtyři plotýnky a čtyři otočné knoflíky. Bylo to jednoduché, nastavením knoflíku do správné polohy, přiložením zapálené sirky se čekalo, jestli oheň vzplane. Když podruhé vzplála i moje ofina, matka mi zakázala sporák používat. Pak se divila nejen ona, ale i můj nastávající, že jsem coby nevěsta v rozpuku neuměla uvařit ani čaj.

Nedávno jsem navštívila moderní domácnost svých mladých známých.

Strávili jsme spolu příjemný večer a bylo mi oznámeno, že brzy ráno mizí pryč, a že celý byt je mi plně k dispozici. Mám se prý chovat jako doma.

Sama v krásném moderním bytě. S písní na rtu, v pyžamu nakráčím do kuchyně. Otevřu ledničku, vyndám dvě vajíčka, najdu pánvičku a šup s tím ke sporáku. Blýská se novotou, vypadá netknutě. Pod vousy se směju, že bude mít premiéru. Náhle ztuhnu. Na hladké černé nablýskané ploše není žádný knoflík, kterým bych otočila a přiměla tím sporák ke spolupráci. Jen v koutku se krčí pár miniobrázků. Nevypadají sice jako tlačítka, kromě toho bez brýlí moc nevidím, ale mužský princip ve mně mi napovídá, že to asi bude ono. Ženský princip ve mně se nenechává zahanbit a začíná zběsile mačkat na všechny ty prapodivné obrázky. Kromě pípání se neděje nic, a tak se usnesu, že se sporák asi musí nahřát.

„Uvařím si zatím vodu na čaj a kávu,” pomalu se smiřuji s tím, že se sporákem to nebude jen tak! Čapnu rychlovarnou konvici, chci ji otevřít, abych napustila vodu. Cloumám víčkem, mačkám páčku... nic! Konvice je pořád zavřená jako perlorodka, která se rozhodla mi svůj poklad nevydat. Ano, v hrdle je malý otvor, kterým se vylévá horká voda do hrnku. Manipuluji s konvicí pod tekoucí vodou a po nějaké chvíli dostávám pár kapek vody dovnitř.

V ten okamžik si všimnu červeného světýlka, takového oka, na stropě v rohu místnosti, které na mě nepřátelsky mrká. „Co je mu? Vždyť nedělám nic špatnýho,” probleskne mi hlavou.

Pro jistotu, aby červené oko nevidělo, jak bojuji s konvicí, natáčím se k němu zády a pokračuji ve snaze přemístit určité množství vody z vodovodu do konvice.

Přičemž kradmo, nenápadně, pokukuji po oku v rohu místnosti. Pořád mrká!

Do konvice se mi podařilo dostat po nějaké době asi půl deci vody, udělám si tedy malé kafíčko. Do sklenice natáčím studenou vodu - čaj nebude! Zkontroluju teplotu sporáku, zůstává studený jako moje nohy v únoru. Rezignovaně vracím vejce do ledničky, vytahuji máslo, které zvládnu vybalit z obalu a mažu chléb, který jsem ukrojila nožem. Kráječ na chleba nechávám bez povšimnutí, aby oko nemělo záminku začít zase výhružně mrkat.

Vše naskládám na talířek, a jako doma se svojí snídaní odcházím do obýváku.

Na skleněný nablýskaný stolek pokládám noviny a na ně svoji snídani. Když jako doma, tak jako doma! Chci si pustit zprávy. Na stolečku leží několik dálkových ovládačů, seřazených podle velikosti. Beru je do ruky od největšího a pokouším se zapnout televizi. Jeden z nich ji otáčí ze strany na stranu. Ostatní se mnou ani s televizorem zřejmě nekomunikují.

Červené oko je se mnou i tady. Pořád mrká!

Zakrývám rukou ovladač, aby nevidělo, co dělám, a pokouším se zvítězit nad hmotou. Mačkám tlačítka. Křeslo, na kterém sedím, náhle zavrní, cukne s sebou a já, než se vzpamatuju, ležím hlavou dolů a nohama mávám na strop. Tahle poloha mi krajně nevyhovuje, necítím se v ní zrovna komfortně, a tak se s vypětím všech sil pokouším vrátit hlavu nahoru a nohy na zem. Když se zbrocená potem ocitám v pozici stojící ženy, nechávám vše ležet a mým jediným přáním je, vypadnout co nejrychleji odtud.

V pokoji pro hosty mě oko sleduje ještě bedlivěji než jinde. Pořád mrká! Jsem celá nesvá. Začínám panikařit a ztrácet nad sebou kontrolu. Podprsenku si oblékám jako svetr, což je špatně. Na zádech se mi udělaly dva hrby, zatímco má ňadra stále nevidí dál než na špičku bot. Fofrem to napravuji, nevypadalo to fakt dobře. Svetr je naruby, ale nechám to tak. Kalhoty a ponožky zvládám, ostatní věci zběsile hážu do tašky. Už abych byla pryč!

Sbalená a natěšená, že za chvílu už odtud vypadnu, přecházím ke vchodovým dveřím. Zmáčknu kliku, nic! Dveře se ani nehnou. Oko mrká! Hroutím se k zemi a hystericky pláču. Je mi jedno, co si o mně oko myslí. Když se trochu uklidním, beru do ruky svůj úplně hloupý, obyčejný, tlačítkový telefon a volám majitelce bytu.

Šeptám, aby mě oko neslyšelo, a s pláčem ji prosím, ať mě pustí pryč.

„Co blbneš? Na botníku je klíč, odemkni si, za sebou zamkni, klíč vhoď do schránky a přijeď zase brzy,” zní její naprosto klidná odpověď.

To zrovna!

Těsně předtím, než za sebou zavřu dveře, ukážu oku vztyčený prostředníček, a rychle, rychle zabouchnu dveře.