Dovolená. Prázdniny. Ukažte mi člověka, který je nemá rád. Od malička jsem prázdniny a dovolenou milovala. A miluji dodnes. Ale slovní spojení mateřská a dovolená mi, s prominutím, přijde trochu zavádějící.
Coby dítě jsme o prázdninách s rodiči nejčastěji vyjížděli stanovat k rybníku za humny. Mezi zabíjením komárů jsme se koupali, opalovali, hráli fotbálek. Pokud nepršelo. Pak jsme zalezli do stanu. Matka svým přísným učitelským hlasem, který nenechala ani o prázdninách za bránou školy, ale nosila si ho pořád s sebou a používala i doma, nám zakázala dotýkat se stanové celty. Prý by nám do stanu napršelo. My s bratrem jsme se hodně nudili, rodiče pořád spali a vyžadovali totéž po nás. My to nedokázali, a tak jsme schválně sahali na celtu. Konečně se začalo něco dít, chytali jsme dešťové kapky do ešusů. Když pršelo déle než tři dny, rodiče již byli vyspalí a všechno promočené, přišel čas návratu domů. Dovolená skončila.
S těmito vzpomínkami jsem se na mateřskou dovolenou s prvním dítětem těšila. Už jsem vydržela spát delší dobu a nedělalo mi problém zůstat v posteli tři dny.
Slovo dovolená ve spojení s mateřskou ve mně vyvolávalo představy. Spaní, slunění, ježdění s načančaným kočárkem. Hned po příjezdu z porodnice mi život ukázal, zač je toho loket. Kdepak slunění a vyspávání. Za prvé byl únor a za druhé jsem první dny, týdny, měsíce nezamhouřila oko ani v noci, natož ve dne.
Aha, tak tahle dovolená nebude asi o tom prospat tři dny, když prší.
Mateřské povinnosti udeřily jako tsunami plnou silou. Dítě přebalit, nakrmit, nechat odříhnout. Znovu přebalit. Položit do postýlky. Odskočit si rychle na záchod. S kalhotama na půl žerdi přiběhnout ke řvoucímu dítěti, vrazit mu dudlík do pusy. Ticho. Jdu vařit. Řev! Další pokus o narvání dudlíku do pusinky. Chvilku ho přidržet. Správným grifem jím zakvedlat a tím vyvolat sací reflex. Dudlík zůstává na místě, dítě je zticha. Po špičkách se odplížit pryč. Jsem u dveří. Dítě pochopilo, že nic nepoteče, dudlík vyplivnut. Řev!
Vzít prcka z postýlky. Přebalit. Od minulého krmení, aniž bych si všimla, uběhly tři hodiny, tak znovu nakrmit. Dokud mléko připravuje mé tělo, jde to snadno. Čekání na říhnutí. Zhruba po dvaceti minutách si prcek pořádně krkne a pobleje mě, sebe, gauč i zeď. Prdne si a pokadí se. Následuje hamletovská otázka Být či nebýt? Nemělo to být náhodou s měkkým "í"? Přestávám filozofovat, na mateřské dovolené na tyhle blbosti není čas, a rychle se rozhoduji, v jakém pořadí uvedu vše do původního stavu. Začínám u sebe, zvratky na mém obličeji, krku a poprsí mi zvedají vlastní žaludek. Pak očistím sedačku a zeď. Dítě tentokrát přijde na řadu jako poslední. Ostatně jsou to jeho produkty (i když ještě před chvílí byly mé). Převléknout, přebalit. Pochovat. Uložit do postýlky. Podat dudlík. Zahučet pod postýlku, najít zapadlý dudlík. Operativně opouštím rady z příruček o nutnosti jejich vyvařování a přecházím do fáze olizování.
Na dovolené nepotřebujete budík. Vstanete, když se probudíte. Užíváte si krásného rána či dopoledne, dlouze snídáte. Hned po snídani si můžete nalít drink, hodit nohy nahoru a až do večera jste pánem svého času.
Na mateřské dovolené také budík nepotřebujete. Pánem vašeho času se stává dítě. To se postará o vaše kruhy pod očima a pobledlé líce. Pravidelně se budí a svým řevem budí i vás. Pokud se vám ho podaří přenastavit na režim nočního spaní, stejně vstává v pět. Ten, kterému se říká spáč, dokonce až v půl šesté. Úkol každého dne - 3SD - syté, suché, spokojené dítě. Vaše snídaně? Pokud jste včera stihli nakoupit, můžete si kolem poledne narvat do pusy kus rohlíku. Drink a nohy nahoru? Tak na to pro příštích pár let zapomeňte.
Na dovolené si užíváte života bez šéfa. Děláte si co chcete, kdy chcete a jak chcete.
Na mateřské dovolené se vaším šéfem stává toužebně očekávaný potomek. Ten nastolí přísný režim a prostřednictvím svých hlasivek řídí veškeré vaše konání. Po dobu minimálně tří let vám nedovolí vzdálit se od něho na dobu delší než pár chvil.
Být na mateřské dovolené neznamená užít si několik let prázdnin, ale stát se ochočeným otrokem žijícím pod bičem svého otrokáře. Přesto jsem tu dobu měla ráda. Ony uslintané pusinky, olepená objetí, maličké ručičky v mé ruce, bezelstné úsměvy, první slůvka i první krůčky bych nevyměnila za nic na světě.
Kromě toho, všechno má svůj konec a s ukončením mateřské dovolené a nástupem do práce trable nekončí, jen dále pokračují.
Moje babička říkávala: "Malé děti šlapou mámě po klíně, velké po duši." Do doby, než přišla první puberta, jsem nevěděla o čem mluví. Pak jsem jí dala za pravdu.
Ale nyní, když se ohlédnu zpět, za svůj největší životní úspěch považuji, že jsme s mužem společně dokázali z těch malých predátorů vychovat slušné lidi.
