Kopec a já...

Tak ty se mně budeš vysmívat? Jo? No tak to ne. V souboji, který spolu svedeme, poraženým nebudu já. 

Jako každoročně jsme si vyjeli s partou na Václava na kola. Letos tento svátek připadl na sobotu. Nebylo žádné mimořádné volno. Kamarád Míra vymyslel trasu. Soustředil celou partu do Perštejna, kde zamluvil penzion. My se v pátek sjeli s očekáváním. Kam to bude? Ráno nám rozdal mapičku s profilem trati. Hned na první pohled bylo zřejmé, že prvních 10km nebude žádná výletní vyjížďka, ale pořádný boj. Abych to zkrátila. Prvních 10km bylo jenom do kopce.

Cítila jsem, že mi to moc nepůjde. Letos mám hodně málo naježděno. Na kole jsem seděla naposledy při triatlonu někdy v polovině července. Od té doby jen běhám.

Vzhledem k tomu, že ráno byl mrazík, nevěděla jsem, jak se obléci. Dle zásady: raději více než méně... svlíknout se to dá vždycky... jsem měla tílko, tričko s krátkým, triko s dlouhým a tenkou softshelku. Dokud stojím na sluníčku, je mi vedro. Ale když se rozjedu, začne mě ofukovat studený vítr, žádné vedro mi už není.  Ovšem po prvních stovkách metrů do kopce se začínám zahřívat. Naštěstí zastavujeme ve vsi a mohu si odložit. Vypadá to, že nás dál nepustí. Dělají tam, ačkoli je státní svátek, asfalt. Slézáme z kol a tlačíme do kopce kolem silnice. Někde je nutno šlápnout na teplý asfalt. Doufám, že si neucpu nášlapy. To by nebylo dobré. Na konci obce nasedáme opět na kola.

 U poslední chalupy stojí pán. „Máte tu pořádnej kopec,″ volám na něj. „Záleží na tom, kam jedete...″

„Na Měděnec.″

„No potěš Pán Bůh!″ poleká se.

Z toho vytuším, že to opravdu nebude žádná prča, vyjet nahoru. A tak jsem se s tím kopcem pustila do souboje.

Kopec, kopec, kopec. Skupina se trhá. Každý jede sám za sebe, nikdo se nebaví. Někdo má tak pomalý převod, že se motá, jiný sotva dýchá, ale jede na těžko. Já se rozhodnu pro lehčí převod s tím, že budu trénovat frekvenci šlapání.

Mrknu na tachometr: „Nééé, to nééé, šlapu jako blázen a ujela jsem jen 100 metrů? To není možný!″ Ze všech stran se ozývá hřmotný výsměch kopce. Směje se mi za zády přímo do očí.  Dupu do pedálů ze všech sil. Letmý pohled na tachometr. Přibylo dvěstě metrů. Zatínám zuby, stírám pot z očí a snažím se myslet na něco příjemného. Nejde to. Obzvlášť s tím mizerou před sebou. „Nebudu si tě všímat,″ snažím se mu namluvit. Ale on dobře ví, že to není jen tak, nevšímat si jej.

„Ha, ha, ha! Tak ty mě chceš porazit, ty vejtaho navoněná! To se ti nepovede,″ posmívá se mi kopec.

„To si piš, že povede!″ já na to. Vím, že před pár lety bych to nezvládla. Ale běh mě naučil vytrvalosti. A pokoře. Nebudu se dohadovat s někým, kdo mi nesahá po kotníky... zato mi přerůstá přes hlavu!

Cvak! Vypínám mozek a přepínám na automat. Přestávám se s tím posměváčkem bavit. Vůbec neposlouchám jeho sprosté narážky na moji fyzičku, mé kolo a mou postavu. Slyším je, to ano, ale dělám jako by nic. Najednou se mi zdá, že jsme už nahoře. Začnu se radovat. Ale pak zaslechnu hrozivý smích mého soupeře. To mi jen ukázal, kdo je tady pánem. Zahrál si se mnou takovou hru. V okamžiku, kdy jsem se zaradovala, se opět napřímil a vystrčil na mě své kopcovité drápy.

„No tak nic, jedu dál do kopce.″ Sice mě už strašlivě bolí zadek, který není zvyklý na takový posez. Ale vystačím s dechem a nohy mi taky dobře slouží.  

„Ty mě nedostaneš, to si pamatuj!″ A tak šlapu, nedbaje jeho potutelného výsměchu.

„Nejsem blbá a vím, že každý kopec má svůj konec. Heč,″ snažím se situaci zlehčit. Nedívám se na tachometr, ani nevyhlížím za serpentinou rovinku. A najednou. Končí les. Zdá se, že výš už by to ani nešlo. Už, už bych si sáhla na nebe. A tady ztrácí kopec svoji sílu. Zcvrkává se do maličkého kopečku, až je úplně neviditelný a mění se v rovinu.

„Mám tě!″ raduji se z vítězství jako malá holka. Kopec jen mlčí, zaskočený porážkou.

Rychle se přiobléct, protože na hřebeni pořádně fouká a mě po chvíli čeká cesta dolů. Až do té doby, než se potkám s nějakým jeho bratříčkem. Zatím se mohu radovat z vítězství.